Dědečkova studánka (letní povídka)

A bylo to tu zase. Léto v zahrádkářské kolonii. Zahrada dědy a babičky byla v plné vegetaci. Stromy, keře a rostliny jeden po druhém dodávaly plody snažení prarodičů, rodičů, tet a strýců. To vše navzdory našim hrám.

Od jara do podzimu, ve školní dny každé odpoledne, o víkendech a prázdninách od rána do večera, jsme doráželi autobusem a oblékli plavky či něco „na lítačku“. Dospělí střídavě zahradničili a kafíčkovali a my děti jsme se vždy na kus dne ztratily a hrály si v některém ze zahradních zákoutí. Někdy jsem pročetla odpoledne na houpačce, jindy jsem nakukovala babičce přes rameno. V polních podmínkách vařila kompletní jídla, pekla v remosce buchty a „co zahrada dala“ koláče. Když pršelo, zútulňovala chatu nebo mě učila luštit křížovky. A když náhodou napečeno nebylo, babička sáhla do zásob sušenek a oplatek. Naše nejoblíbenější byly ty, které byly samá vlnka…. Idylka. Navečer jsme na kočár mých sourozenců naložili plody dne (aby je maminka ještě v noci zavařila) a téměř za tmy nasedli na autobus zpět. Někdy jsme my děti s babičkou a dědou přespávali v zahradní boudě. Romantika Rodokapsů a detektivek čtených pod plynovou lamou….

Až se sešla řádka velmi dlouhých období vedra. Vodovod v zahrádkářské kolonii přestal stíhat, zahrada, jindy plná života, strádala. Samozřejmě, zpravidla jsme vyšli s dešťovkou, schraňovanou do velkých barelů v každém rohu boudy, ale jindy jsme čekali na další déšť jako na smilování.

V takové dny si všichni vzpomněli, že kdesi na zahradě byl pramen, studánka, kterou moji prarodiče nechali neprozřetelně zasypat, aby zachovali celistvost záhonů. Jeden po druhém jsme chodili za dědečkem, zda by nemohl prozradit, kdeže to bylo. Moji strejdové i tatínek už třímali v rukách rýče a lopaty. Ale dědeček jen popíjel kávu, hleděl kamsi v dál a přitom kroutil hlavou.

Jednou jsem se zeptala babičky, cože to dědečkovi na tom nápadu vadí. A babička jen mrkla a pak mi pošeptala :“Děvenko moje, všichni jste zapomněli na to, že dědeček je klasický mužský. Nezačne ani přemýšlet o něčem, co není jeho vlastní nápad. Dejte tomu čas“.

A jak řekla, stalo se. Jednoho dne se dědeček vytasil se svým  „překvapivým“ nápadem. Co kdybychom využili toho, že máme vlastní pramen… (a dál si to jistě umíte představit).

Během jediného odpoledne byla vykopána jáma, vyložena kameny, ponechán otvor pro silný pramen. Celá rodina jsme byli jako první pionýři. Když vybublal první vodní vlásek a vytvořila se loužička, jásali jsme všichni, jako kdybychom narazili na zlatou žílu či ropu. Unavení muži se šli umýt, maminky uvařily kávu, otevřeli taťkům zasloužené pivo (zlatá doba, kdy jsme nikdo neměli auto) a babička zakrojila do koláče a nalila nám dětem domácí limonádu.

Druhý den jsme spěchali k jámě a světe div se, byl tam mini rybníček až po okraj plný vody….

Věnováno památce mé skvělé, moudré babičky a úžasného, paličatého dědečka.