Moc mi scházíš, Čertíku!

Už to bude 10 let, co jsme si Tě přinesli od sousedů do našeho nového domu. Byl jsi malinký, odtržený od mámy, zablešený z chléva a vykulený. Ale byl jsi černý a my moc chtěli kočičku Zuzanku, jakou dříve měli babička a děda.

Věř ale, že to nebylo žádné zklamání, když nám veterinář při prohlídce a očkování oznámil :“říkejte si kotěti, jak chcete, ale Zuzanka je kluk jako buk“. Okamžitě se mi vybavila známá folková písnička. A v tom veterinář povídá:“ale je to pěkný Čertík, kouká mu to z očí“. A tak jsme k veterináři donesli Zuzanku a od něj si odnášeli Čertíka.

Hned doma jsme namíchali do kýble cosi, co Ti mělo pomoci od blech. Ponořila jsme Tě až po drobný krček a v tom se stalo něco úděsného. Kýbl se zbarvil do ruda a Ty, i tak maličký, ses změnil v naprosto titěrné cosi. Byl jsi k smrti vyděšený, kníkal jsi, ale místo, aby ses snažil uprchnout, schoulil ses mi, Ty náš kočičí chlapečku, v náručí a klepal ses strachy. Já hned vyděšeně volala veterináři, cože jsem Ti to způsobila a zda to máš šanci přežít. On mě ujistil, že dodaný přípravek rozpouští tělíčka blech a barva je tudíž z jejich těl, nikoliv ze Tvého. A že Tě mám jen dosucha otřít, v případě potřeby proceduru znovu zopakovat a pak už Tě jen těšit, chovat, krmit. A nezapomenout na další dávku odčervovací pasty, až přijde čas.

Vyrostls v překrásného statného kocourka. Miloval jsi nás, my Tebe a miloval jsi spoustu věcí s námi. Bylo nemožné nenechat Tě ležet v koši s čistým prádlem anebo v peřinách. Miloval jsi mazlení, tedy když jsi Ty chtěl. Byl jsi prostě pan kocour.

Dnes a denně mě ohromovala Tvá kočičí oddanost, která občas šla až přes mez kočičí přirozenosti. Do té doby jsem měla za to, že kočky nesnáší vodu, že z ní mají panickou hrůzu.

Každé víkendové ráno jsem si uvařila kávu, a to už jsem Tě měla pod nohama. Z počátku jsem myslela, že chceš nasypat granule, ale Ty ses na mě podíval téměř uraženě. Pokud vůbec, zobnul sis a už jsi upaloval v těsném závěsu za mnou. S kávou v ruce, často v noční košili anebo v domácích šatech, jsem procházela bosa rosou a užívala si ranní chlad. Paprsky vycházejícího slunce mi hladily zátylek, vánek vše sušil, ptáci prozpěvovali, krávy na protějším svahu se s bučením probouzely, stébla trávy se zdravila s mými chodidly.

Chvíli jsi našlapoval a směšně jsi otřepával každou jednu tlapku, či si olízl mokré bříško. Ale brzy sis zvykl a touha být se mnou byla větší než odpor z mokra. Chodil jsi se mnou po zahradě, objevovali jsme další a další výhonky, zdravili jsme spolu každou kytičku, každý nový pupen na keři, každý kvítek. Některé jsi objevil Ty a jemně jsi mě, jen bříšky, hladil po lýtku abych Tvůj objev neminula. Jindy jsem Tě upozornila já. V takovém případě jsi, s tázavým dotazem v kočičím obličejíčku, jako by ses ptal, zda smíš, přišel ke kytičce či zelenince a líčkem ji opatrně pohladil.

Z čeho jsi byl nesvůj, byla moje vášeň k dlouhým a horkým koupelím. V naší nové velké vaně jsem se občas položila, abych dala odpočinout bolavým svalům. Brzy jsem musela oželet svou druhou vášeň, romantický svit svíček. Pro mne úchvatné a uklidňující složení mých oblíbených živlů, Tě naplňovalo vysloveným zoufalstvím. Toužil jsi mne zachránit. S bravurou provazochodce jsi popocházel po okraji vany. Ocas vztyčený nahoru, chlupy na hřbetě zježené, oči sledující každý můj pohyb, vyhýbal se kapkám i svíčkám. Pokud ses tam dostal, lehl sis mi za hlavu a klepal ses strachy, abych se nepohnula a Ty ses v tu chvíli nekoupal i se mnou. S panickým strachem ve Tvých mandlových očích jsi mě sledoval, zda jsem na tom tak hrozně, jak ses bál. Teprve, když jsem Tě konejšivým hlasem uklidnila, sfoukla svíčky a povídala si s Tebou, lehl sis na nedaleký poklop toalety, s kočičí grácií sis složil packu přes packu a výrazem „neboj, já pořád hlídám“ jsi přivřel oči a začal, s okázalým pocitem dobře odvedené práce, pochrupkávat.

Byl jsi zdatný lovec myší. Denně Tě bylo vidět, jak našlapuješ v sebevyšší trávě a v pravý okamžik vystartuješ s neuvěřitelným zrychlením, aby sis pochutnal. Jindy Tě zase bylo vidět, jak, už pořádně zasycen, si se svou kořistí pohráváš. Myši z nedalekého pole měly prostě smůlu.

Ale když přišel podzim a myši se nám po fasádě nastěhovaly do pokroví a my jsme opravdu potřebovali, aby ses tam popasoval s myší invazí, dal jsi nám jednoznačně najevo, že tudy cesta nepovede. Demonstrativně jsi ulehl na nejbližší krabici, opět kolem sebe ladně poskládal své štíhlé kočičí končetiny, obtočil se ocasem. A ve stejné pozici jsme Tě i našli. Nakonec jsme museli resignovat na přirozené hubící prostředky, Tebe poslat zpět do přízemí a po neúspěšné aplikaci pastiček vyzkoušet i varianty skutečně vražedné, chemické.

Protože jsi s dospíváním měl čím dál tím více pochůzek venku, domů ses chodil jen pomazlit či nechat ošetřit rány. Jednou jsi měl ošklivou tržnou ránu pod bradou. To, co jsme nezmohli ve dvou lidech doma ani na veterině, zmohla slova. Nechal sis vysvětlit, že je třeba tu špatnou kůži odstřihnout a bez problémů jsi podržel. Jindy to byl až na kost stažený kousek ocasu. Když jsi byl jakkoliv zraněný, sám sis chodil ke mně pro ošetření. Nastavil jsi zraněné místo a nechal sis  je  polít desinfekcí a postříkat panthenolovou pěnou a později namazat antibiotikovou mastí. Jako bys věděl, že je to pro Tebe. Když jsi po nějaké době nepřišel, bylo zjevné, že už Tě to nebolí a považuješ další léčbu za zbytečnou.

Další rok jsme Tě nechali vykastrovat, protože jsem doufala, že Tvé toulky malinko ustanou, že Ti nebude hrozit tolik zranění. V okolí probíhalo mnoho staveb a já se moc bála, že Tě někdo přejede anebo že někam zapadneš. Bohužel, toulavé boty jsi u veterináře nezanechal.

Pořídila jsem tedy kočičku, malé trojbarevné kotě. Skutečně Tě to na léto udrželo poblíž domu. Oddaně jsi kočičku doprovázel, choval ses jako její starší bratr. Několik podvečerů jsi přinesl na terasu polomrtvou myš, položil jsi jí před  kotě a jemným hrazením ťapkou z té či oné strany jsi jí myš přihrával. Skutečně musím zkonstatovat, že dodnes myši lovit umí. Jen se jí občas nechce.

Třetí léto se začal toulat čím dál tím častěji a dále. Sice jsi chodil domů, ale už ne každý večer. Cestovali jsme málo, nejčastěji k rodičům. Vždy jsi jezdil s námi a choval ses jako jejich třetí vnouče. Jak děti dospívaly a jezdily samostatně, občas jsem vycestovala i sama. Většinou jsi na poslední chvíli přiběhl a nechal ses zavřít doma, ale někdy jsem se prostě musela smířit s tím, že se budeš držet kolem domu a necháš se pustit domů a nakrmit od hodných sousedů.

Až se stalo nevyhnutelné. Jednou ses nevrátil. A co hůře, na terase bylo původní žrádlo, zaschlé v misce. Obešli jsme sousedy, prošli škarpy a výkopy, ale nikdy jsme Tě už nenašli. Snad je to tak dobře. Takhle mohu doufat, že jsi došel někam, odkud jsi už nenašel, anebo nechtěl hledat, cestu k nám domů. Mohu doufat, že si někde v pohodlí a přepychu užíváš zasloužený kočičí důchod.

Ale pokud ne, tak věz, že na Tebe i s dětmi často vzpomínáme a že Ti tam, za duhový most, posíláme hromadu pozdravů, pohlazení a voňavého vypraného a vyžehleného prádla, aby se Ti krásně spinkalo…