Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běž, mamko, běž!

10. 03. 2017 8:54:21
Aneb když se mamka rozběhne. Ano, na svá opotřebovaná a životem oplácaná a otlučená kolena jsem se zbláznila. Běhám. Pomalu, opatrně (abych se neporouchala), ale za každého počasí. Už jsem si vybudovala slušnou závislost.

Znáte to, roky kroutíte nad všemi těmi blázny hlavou. Vždyť je tak krásně/hnusně, horko/zima, prší/sněží, sucho/námraza, lije/chumelí/padá omrzlice. Prostě ve chvíli, kdy se dá dělat tolik příjemných věcí, oni se potí či mrznou lehce odění v parku, kam vy se nevykopete ani na procházku. A proč taky?

A což teprve ti na startu nějakého závodu. Hubení až vychrtlí, oplácaní ba dokonce i tlustí, namakaní i ti méně zdatní. Malí, velcí, mladí, staří, všichni v jednom chumlu. Pak zažijete, jak ti blázni vybíhají. Před několika lety jsem jen přihlížela, jak vybíhali za zvuku Vltavy a všechno se ve mně vzedmulo. Cítila jsem eufórii, pýchu a dojetí. Nešlo nevidět, že i hromada mamin a tatíků jako já, tam rozpohybuje svoje špíčky a odhodí si své neduhy a hendikepy v dál. A, světe div se, většina z nich doběhne, navíc s úsměvem na tváři, do cíle. Většině z nich je opravdu jedno, v jakém pořadí. Podstatné je, že doběhnou. Většina z nich bojuje s jediným nepřítelem, a to s lenochem, bolestínem či nedůvěřivcem v sobě.

Tak i já jsem se na konci února postavila na start svého prvního závodu. Obklopena svými blízkými a prosta ambic na nějaké sprintování. Do uší mi skrz sluchátka zpíval Bono Vox na střídačku s frontmanem UB40. Svítilo a příjemně hřálo sluníčko, občas zavanul větřík, modré nebe. Prostě ideální počasí.

Výstřel! Masa běžců vybíhá. Nejprve spíše krokem, ale postupně se trhá a selektuje. Manžel běží kousek se mnou a já se soustřeďuju na udržení svého tempa. Hlavně se nenechat strhnout. Hlavně to udýchat. A ještě důležitější je to nepřepálit a pak nezatuhnout. To bych, bez legrace, doběhala. Se zdí se ještě nepoperu. Manžel to poznává, pohladí mě po zádech a s pokynem „užij si to, lásko“ mě opouští. Ví, že tohle je jen a jen můj boj. Můj závod se mnou samotnou.

Samozřejmě, že mě strhává a pohlcuje nakažlivá závodní atmosféra. Hlava by tak ráda letěla s větrem o závod a bylo by prima dívat na záda aspoň těm ve středu pole. Nejde to. Dech mě zrazuje a srdce se pokouší vycestovat ústní dutinou ven. Tak to ne, tudy cesta nepovede. Zaposlouchám se do tónů své oblíbené kapely a v duchu děkuji náhodnému generování skladeb za baladu, která mě přiměje ke zklidnění. Zaposlouchám se do vlastního dechu a soustředím se na své kroky. Už mi je jedno, jak moc se mi vzdalují spolubojovníci. Jsem jen já a moje první závodní dráha. Jen si udržet tempo.

Někde kolem mého 3. kilometru mě předjíždí kolo následované budoucím vítězem. Má postavu závodního chrta, ani deko navíc, dlouhé pavoučí nohy střídající se s neuvěřitelnou rychlostí. Běží s lehkostí gazely a vypadá, že se ani nepotí. Takovou kadencí a lehkostí mi tančí maximálně prsty po klávesnici.

Dojímají mě lidi podél závodní dráhy. Ať patří k pořadatelům, závodníků či se přišli jen tak projít. Všichni do jednoho fandí. Usmívají se na mně a tleskají. Usmívám se na ně a odpovídám máváním.

Nikdo, opravdu nikdo se mi nesměje. Nikdo, vážně nikdo nekroutí hlavou ani si ani nikdo neklepe na čelo.

Všichni do jednoho na všechny soutěžící skandují, co jim hlasivky stačí. „Běž, běž, to dáš!“. A já jim fakt věřím, vím, že to zvládnu.

Pár desítek metrů před cílem se vedle mne připojí manžel. Už má doběhnuto, na krku má medaili, dokonce už je vydýchaný. Špitne mi, jak je na mne pyšný a běžíme. Snažím se běžet jeho tempem, ale pokorně přiznávám, že mě opět zrazuje dech. Pohladí mě po mém natřeseném pozadí a utíká si nastartovat fotoaparát. Má ještě sílu běžet, ale já se s tím nechávám vyvést z konceptu. Ka-ždý-ko-pec-má-svůj-ko-nec opakuju si jako mantru a pak už jen ruce nahoru, úsměv filmové hvězdy, ať mám co ukazovat vnoučatům....

A jsem tam. Popis nepopsatelný, velkolepý, srovnatelný jen s narozením mých dětí. Vlastně jo, vždyť se narodil můj závodní duch.

A dokonce nejsem ani poslední.

Tak příště!

Zase o chloupek rychleji, snadněji, dál. J

Autor: Dagmar Stárková | pátek 10.3.2017 8:54 | karma článku: 19.54 | přečteno: 982x

Další články blogera

Dagmar Stárková

Burky a Burkiny aneb kdo jsi bez viny

Náš národ má další téma k pohoršení. Burkiny, respektive jejich nositelky, dorazily do našich bazénů. Část národa je pohoršena, další zhnuseně řeší, zda se dámy před vstupem do bazénu sprchovaly a další lituje sebe či ony dámy.

11.7.2017 v 12:35 | Karma článku: 18.62 | Přečteno: 1329 | Diskuse

Dagmar Stárková

Jak hluboko lze klesnout aneb top politický bizár

Já vím, že „klesnout“ a „top“ v titulu jsou oxymorónem, ale nemohla jsem si pomoci. Možná je neetické psát o někom, kdo mi nemůže odpovědět. Ale jednak si za to může sám a pak si myslím, že je třeba se vzájemně informovat.

8.7.2017 v 19:49 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 1403 | Diskuse

Dagmar Stárková

Divísek byl přijat do školky. Bez obstrukcí a sprosté šikany

Tak nám vzali benjamínka do školky. Malinko smutním, že vše šíleně uteklo, ale taky už vím, že o tom je životaběh. Že přes veškerou snahu nemám doma šanci dát malému předškoláčkovi vše, co potřebuje a potřebovat bude.

4.6.2017 v 21:23 | Karma článku: 17.01 | Přečteno: 709 | Diskuse

Dagmar Stárková

A když ostatní skočí z mostu, skočíš taky?

Možná tuto hlášku znáte z doby svého dětství, stejně jako já. V naší rodině sloužila jako „Ne, nedostaneš....., nesmíš ...., a je mi jedno, že ostatní mohou....“. Někdy následovalo obšírné vysvětlení, jindy hláška "tak to je správné".

10.5.2017 v 11:22 | Karma článku: 16.25 | Přečteno: 657 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Eva Sádecká

Kdo hledá, najde?

Čekáte na toho pravého? Brouzdáte na seznamkách? Vkládáte úsilí najít vaši druhou polovinu? To, co vám chybí? Toužíte se opět zamilovat?

23.7.2017 v 12:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Helena Vlachová

Vězňům bych mzdy nenavyšovala

Když se někdo ocitne ve vězení, ocitne se tam zaslouženě. Zaslouženě za to, že páchal trestné činy tak dlouho, až musel jít za katr

23.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 11.58 | Přečteno: 305 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Rozkaz zněl jasně: žena s koženou brašnou nesmí projet!

Napínavými příběhy se jen hemžím. No, ona je to v podstatě taková mravenčí práce, blogy a zase blogy ... nu tedy dobrá.

23.7.2017 v 7:35 | Karma článku: 15.76 | Přečteno: 692 | Diskuse

Libuse Palkova

Pro jedny terorista pro jiné hrdina

Generálu Mašínovi byl restituován majetek, četla jsem nedávno. No spíš jeho potomkům, napadne mnohé, jemu už to není nic platné..

23.7.2017 v 7:20 | Karma článku: 18.10 | Přečteno: 674 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Čas táborových letních lásek

Na vnitřek víka sbaleného kufru na tábor si nalepit seznam věcí, přibalit krémy, čepici proti slunci a do seznamu to připsat. Ale žádná holka tam nepřipíše sbalenou tajnou naději, že by se na táboře mohl vyloupnout kluk...a láska

22.7.2017 v 11:07 | Karma článku: 17.37 | Přečteno: 430 | Diskuse
Počet článků 201 Celková karma 16.33 Průměrná čtenost 1266
Jsem máma 3 dětí na MD. Chci psát o všem, co mne zaujme k zamyšlení, potěší, rozesmutní. Jsem učitelka, ale ráda studuju. Miluji a ctím svého muže, vzhlížím ke svým dětem a tolik, tolik se od nich a pro ně učím.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.