Klasika. Dítě padá, rychlá otočka za ním. Jenže ouha, tělo rotuje, nohy ne. Ozve se křup. Ááůů! Ještě že jsem si (na víkend u rodičů) nevzala věci na běhání, proběhne mi, nesmyslně, hlavou. Je jasný, že jsem na čas doběhala.
Netuším, zda mě o rozum (snad jen dočasně) připravila bolest nebo mateřská, ale v uších mi zní o té peci, co spadla a jak se polámalo kolečko. Dochází mi, jak morbidní jsou naše prostonárodní písničky. Bojím bojím, že do mě někdo „dá 4 rány, a už bude hotovo“. Nebo vezme hoblík, pilku.
Na druhou stranu, kdyby mi nějaký pátý „foukl na bolístku, pohladil mě po čele“ a já mohla zvesela odskákat, to by bylo jupí.
Jednou se mi záda blokla tak, že jsem prostě neslezla z postele. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se po nějaké době probrala a v nohách postele stál můj doktor. Takový ten správný, skutečně praktický. (Takový ten „závodní praktický lékař“, který vám dopoledne provede kompletní prohlídku, s výjimkou gynekologické a zubní, a za dvě hodiny se s ním potkáte u oběda a povídáte si s ním o myslivosti). Po chvilce uvažování se slušně omluvil, natáhl do injekční stříkačky úlevný medikament a se slovy „tak tohle jsem vážně ještě nikdy nedělal“ za mnou vlezl do postele a ehm, provedl mi opich. Posílám pozdrav do nebíčka, Jiříku.
Tohle je o poznání lepší blokáda. Můžu chodit, v noci mi necuká v noze (tedy pokud se mi nezdá o běhání) a ráno z postele po pár pokusech.. nějak...vstanu. Bolest mi projíždí jako špízovací jehla celým tělem jen při pohybech neuvážených, prudkých, rychlých v těch nejzazších úvratích. A tak se pohybuju ála zpomalený film o napr… houserovi.
Jenže fungovat se musí. Domácnost se sama neuklidí, jídlo neuvaří, prádlo nevypere (a že ho po návštěvě u rodičů je), pes a kočky nepřestanou pelichat a prcek se sám neopatří. A těžko mu vysvětlíte, že na maminku se nevěší ani nehopsá. Manžel taky, chudák, není na klíček. Do práce musí a po návratu dělá, co může.
Sláva budiž diclofenacovým náplastem. Obdivuji ty, kteří z přesvědčení odmítají „patáky“, injekce a jiné úlevné prostředky. Pár let jsem to zkoušela a nikdy více.
Hned v pondělí se vetřu do ordinace rehabilitačního lékaře. Kroutí nade mnou hlavou, protože si ulevuju hlubokým předklonem, při němž si položím dlaně na zem. I tak mi provede odblokování, předepíše rehabilitace. Dodržuji doporučovaný klid (celou noc, pak už to nejde) a zahřívám. Po bytě chodím omotaná šálou, ale břišní tanečky ode mne vážně nečekejte.
Kamarádka mi posílá podporu na dálku a mně se vážně ulevuje. Neřeším, co pomáhá víc. Pomalinku si dovoluju víc a víc. Z hlavy doluju úlevné cviky, hlídám si nádech výdech.
Ono to půjde.
Včera už jsem očkem zavadila na svých nových běžeckých botičkách a přistihla jsem se, že přemýšlím, jak bych se do stávajícího počasí oblékla a jak to oblečení zkombinuju, aby mi ladilo. Tak už mi asi otrnuje...
Tu bolest přijímám s pokorou jako daň za zbrklost a přátelské pokárání. Je to takové připomenutí, že (nejen) během natřesené svaly je třeba také protáhnout a posílit. Že si musím pečovat o tělo jako komplex a že je dobré si vytvořit svalový korzet. Mimo jiné i proto, abych nedopadla jako ten princ se šroubečkem v pupíku.
https://www.youtube.com/watch?v=pcLd8Pj34W0
