Po mém předcházejícím blogu mě potěšila vlna souhlasu (ó jaká úleva, že doma nejsme sami, kdo souhlasíme s odvoláním AB z vlády), ale i nepochopení, které bych ráda uvedla na pravou míru.
V předchozím blogu jsem pochválila premiérovi Sobotkovi jeho strategické rozhodnutí odvolat Andreje Babiše z pozice ministra financí. To ovšem neznamená, že naivně a bezmezně straním sociální demokracii či osobě premiéra. Ani dříve, ani teď, ani do budoucna. Zkrátka mě oslovilo, jak s rozhodností, klidem a rozvahou čelil lhaní AB a neomalenosti a buranskému chování MZ.
Jsem si vědoma toho, jak snadno a bohužel i často se z vládnutí (myslím tím vydávání skutečně politických či manažerských rozhodnutí) stává politikaření a z politikaření pletichaření či přímo podvádění.
Tak nějak mi přijde, že politikaření k činnosti politika patří. Jde sice o programové přesvědčování voličů, aby dotyčné či jejich koalice volili i příště ale, je-li prováděna v zájmu veřejnosti, proč ne? Politik přeci má řešit věci veřejné pro veřejnost, tedy je osobou veřejnou. Tudíž je v jeho zájmu veřejnost aktivně přesvědčovat o tom, že on je tou správnou volbou.
Pokud se ale politikaření změní v pletichaření či přímo podvádění, jde sice zpravidla o „malá/velká k němu domů“, ale zároveň o podvádění či okrádání veřejnosti. Té veřejnosti, jejíž část takovému politikovi věnovala svůj hlas=svou důvěru. A nevím jak vy, ale já nechci být obelhávána ani okrádána.
A pokud k takovému odhalení dojde, měl by takový politik prokázat, že mu zbyla ještě nějaká hrdost v těle a že respektuje, že člověk, jež upřednostnil své osobní zájmy nad zájmy veřejnými, nemá ve veřejné funkci co do činění. Zkrátka, měl by odejít sám.
A pakliže tak takový politik neučiní, ba dokonce volí různé konverzační a společenské fauly, svaluje vinu na druhé a (bez diskuse) lže, aby obhájil své, po právní i morální stránce, špatné konání, je absolutně na místě, když jeho nadřízený, v tomto případě premiér, užije veškerých zákonných prostředků, aby takového politika z vlády a vlivu na veřejnost odstranil.
A mně, jakožto součásti veřejnosti, je v tuto chvíli absolutně jedno, zda tak takový premiér činí z pohnutek osobních (že ho prostě už dlouho štve, když se mu někdo vysmívá do tváře), politikářských (chce zvrátit poměr preferenčních hlasů) anebo prostě proto, že se už ucho jeho trpělivosti utrhlo.
Na mou duši, že netuším, koho budu v nadcházejících volbách volit. Zatím jen vím, koho volit rozhodně nebudu.
Především chci poděkovat prezidentovi. Během posledního týdne dal nejen Bohuslavu Sobotkovi, ale celému státu najevo, jak jsme mu, promiňte mi ten výraz, ukradení. Nejen, že mu je návštěva bližší než rychlé ukončení vládní krize, ale dokonce se neúčastní (již podruhé za sebou) ani takové události, jako je pietní akt na Vítkově. A to i přesto, že vloni touto dobou oslavoval vítězství nad nacismem s Putinem v Moskvě.
Dále chci poděkovat Andreji Babišovi, že se tak krásně odkopává sám, a to i přes obdivuhodnou podporu svých kolegů straníků a neoddiskutovatelně perfektní přípravu moderátorů svého projevu.
Sociální demokraty volit také nebudu. Ani jejich politikaření a pletichaření (uvnitř i navenek) na mne v minulosti nepůsobily důvěryhodně.
A tak by mě zajímalo, zda my, co si celou bytostí myslíme, že vylhané ANO, okrádání a ohlupování nepatří do vlády a později ani do senátu a parlamentu, umíme být stejně aktivní a hlasitě hlásat NE. Moc by mě zajímalo, zda dokážeme být vidět a slyšet přinejmenším stejně jako ti, kteří tu lež, ohlupování a okrádání i nadále omlouvají.
