Tak nám vzali benjamínka do školky. Malinko smutním, že vše šíleně uteklo, ale taky už vím, že o tom je životaběh. Že přes veškerou snahu nemám doma šanci dát malému předškoláčkovi vše, co potřebuje a potřebovat bude.
Brzy mi končí rodičovská dovolená a našemu chlapečkovi budou 3 roky. Nové informace a dovednosti nasává jako houba a raketovým tempem opanovává území za územím. Najednou mu nestačí kroužky, hřiště ani návštěvy. Vydává se na čím dál tím vzdálenější výpravy a poznává další a další lidi. A když se dostane do hlídáčka či školičky, obdivně zírá na paní učitelky a pod jejich vedením dělá i to, co doma odmítá.
Školka. To slovo se u nás i mezi kamarádkami stejně starých dětí skloňuje už od ledna. Dost jsme se báli, jestli bude náš nejmladší přijat. Jednak pořád pilujeme nočníkování a mluvení a hlavně, narodil se pár hodin za hranou povinnosti školky ho letos přijmout.
Co vám budu povídat. Některé kamarádky neřešily nic jiného a „co uděláme, když…“ se stalo pravidelným tématem našich hovorů. I přes svůj životní fatalismus jsem strávila hromadu bezesných nocí při představách, co podnikneme.
Navíc jsem si troufale vybrala školičku, kde bych měla syna ráda. V centru města, nedaleko od autobusu a vlaku pro případ, že bychom museli povolat prarodiče či sourozence. A přitom se přenádhernou zahradou se spoustou zeleně, prolézaček a jiných vymožeností. A především pak i se skvělou reputací programu a přístupu personálu. A hned vedle stojí základní škola, kde bych také syna později ráda umístila. Ne, já si život neprogramuju, ale jen jsem si to tak nějak vypřála.
Pak jsme nahlédli na stránky města a zjistili, že město znovu ustanovilo spádové oblasti, kam měli jednotliví adepti spadat. Syn, k mému zklamání, spadal jinam. I přesto jsem, dle svého hesla „líná huba holé neštěstí, vyrobila složky (kopie rodného listu a vyplněná a lékařem potvrzená přihláška) dvě a k zápisu se vypravila na obě místa. Do té „správné“ školky a do té mé „vybrané“.
Ač všichni varovali před hotovou invazí maminek malých adeptů, nakonec jsem čekala asi 15 minut před přijetím k paní ředitelce „správné“ školky a 5 minut u té mé vychtěné.
Domluva byla krátká, jasná, příjemná. Oběma paním ředitelkám dodatečně děkuji za příjemné vystupování, nehraný zájem a pohodu, kterou vyzařovaly.
Nebudu vás, milí čtenáři, napínat. Do dvou týdnů mi volala paní ředitelka ze školky „správné“, že se s paní ředitelkou domluvily a že Divíska přepouští do školky mnou vybrané.
A co se mého názoru sprostou šikanu týká. Ač mám teď, ve druhé vlně, jedináčka a sama jsem učitelka, jsem přesvědčena, že synkovi školka prospěje. Jsem si hodně jista, že nejsem schopna současně dodržet režim a zajistit přísun adekvátní vědomostí a současně mu suplovat dětský kolektiv, natož pak cizí autoritu.
Zkrátka si myslím, že všechno má v životě svůj čas. O tom, že syn v kolektivu strádat nebude, mne přesvědčuje dnes i denně při různých kroužcích, při vycházkách na hřiště. Dokonce byl nedávno zařazen do opravdové třídy v opravdové školce. Nejen, že tam byl vysloveně spokojený, ale spolupracoval tam při aktivitách, tedy i těch, které mně doma bojkotuje. A naučil se spoustu užitečných dovedností. A víte, kdy plakal? Když jsem si pro něj přišla.
A tak si tak malinko smutním, že to tak hrozně rychle uteklo (myslím od dvou čárek na papírku doposud), ale zároveň se těším, co nám život s tím naším Divískem přinese.
