Organizace, která má pomoc v názvu, hraje ruskou ruletu III

Máte dítě s problémem. Slíbí vám pomoc v podobě psího asistenta. Vyhledáte si nejvíc chválenou organizaci. A pak pes od ní, který se jako asistent vůbec nechová, vaše dítě pokouše a vy se dozvídáte, co vám bylo zamlčeno.

V žádném případě neočerňuji všechny společnosti, které vychovávají asistenční a kanisterapeutické psy pro handicapované děti a dospělé a už vůbec ne všechny ty, které mají pomoc a psy v názvu. Mám na mysli jednu, zcela konkrétní, společnost. A především její vedení. Bohužel, nesmím jmenovat a nesmím svůj postoj ani deklarovat odkazy. Nesmím tak učinit kvůli kodexu blogera, GDPR a strachu, který oběti této společnosti doslova ochromuje. Strachu, který tato společnost šíří a který v nich živí pohrůžkami a pomluvami na jejich adresu Věřím ale, že si tento blog najde své čtenáře, že vás přiměje k zamyšlení se nad tím, že není všechno zlato, co se třpytí a že je potřeba se zlu postavit.

Ještě před týdnem jsem si o této problematice nemyslela vůbec nic a pokud, tak jen to nejlepší. Navíc jsem znala dokonalého asistenčního psa kamarádky. Sice jsem věděla, že ho mají od jiné společnosti, (viz můj přechozí blog s touto problematikou), ale zkrátka jsem přístup a výsledný produkt působení té „jejich“ společnosti považovala za normu.

Nevím, jak vy, ale já jsem si vždy naivně představovala, že společnosti, které se výcvikem asistenčních psů zabývají, mají buď přímo své chovy anebo alespoň vybrané chovatele, od kterých odebírají štěňata, dokonale disponovaná pro funkci asistenta. Představovala jsem si, že tak jako musí být žadatel o asistenčního psa podstupovat až skoro ponižující výslech ohledně diagnózy potencionálního klienta, rodinných poměrů rodiny a podmínek, které jsou případně přidělenému psovi poskytnout, musí být i kandidát na psího asistenta být podroben důkladné a podrobné selekci.  Naivně jsem si představovala, že štěně musí být čistokrevné, vyrovnané, zdravě sebevědomé (tedy nikoliv ustrašené) a po řádném výcviku poslušné, ukázněné a oddané.

Ještě naivněji jsem předpokládala, že poté, co komise odborníků pracujících pro příslušnou organizaci schválí žádost konkrétního klienta, je mu vybraný pes vycvičen na míru. Tedy že dítě s ADHD dostane psa, který ho uklidní, dítě s autismem či Aspergerovým syndromem psa, který bude předvídat a eliminovat jeho záchvaty, dítě imobilní že získá oporu, empatika a těšitele.

Po nehodě, která se přihodila synovi mé kamarádky (popisuji v prvním blogu této série), zjišťuji, jak na hony vzdálená je skutečnost od pravdy.

Psi pro tuto společnost jsou vyhledáváni v útulcích, mají nejasný původ, historii a potažmo labilní charakter a nepředvídatelné reakce.

Nebo vám přijde správné, že k dítěti, o kterém matka hned v žádosti uvedla, že má diagnózu ADHD a ataky, přidělí fenu křížence plemen, která jsou přinejmenším neobvyklá pro funkci asistenční? Máte pocit, že je v pořádku, že jde o fenu, která byla nalezena v útulku na Slovensku, kam byla odložena poté, co byla odebrána ze špatných podmínek? Je správné, že se chová ustrašeně, dává najevo, že v nové rodině není ráda? Přijde vám normální, že namísto toho, aby tato fena poslouchala, jak by řádně vycvičený pes měl, nezná základní povely. Neumí jít u nohy, nedá se přivolat (ani cvičitelkou společnosti), má tendenci utíkat, takže se bojíte se otevřít dveře, aby nevyběhla na ulici.

Jiný pes, který byl vycvičený pro aktivního autistu školního věku je ze dne na den předán imobilnímu batoleti. Výsledkem je, že si ho rodina musí vycvičit, aby po ležící synkovi neskákal a nevytahoval mu životně důležité hadičky. Poté, co rodina na psovi zapracuje, chlubí se vedení společnosti, jak pes dokáže vycítit a hlásit chlapečkovy záchvaty. Pak se totéž vedení, aniž by mělo jakékoliv důkazy, rozhodně, že je pes v rodině týraný a rozhodne se psa odebrat, a to mimořádně drsným způsobem

Říkáte si, jak je možné, že má tato společnost takovou spoustu pozitivních ohlasů? Podle několika jejích zaměstnanců si je sama ředitelka, spolu s několika zaměstnanci, vyrábí sama. Vyrábí, ptáte se? Ano, jde to. Také jsem se divila a hrozila. Prostě vyrobí pár falešných, tzv. fake profilů a z nich si posílají sami sobě chvályplné pozdravy. A když už jsou v tom, ty kritické ohlasy, od skutečných osob, prostě mažou. Přeci si nenechají kazit image. Pokud si klient, neznalý poměrů, postěžuje, prostě mu zakážete vstup na stránky společnosti.

Jak se společnost zbavuje neposlušných klientů, když si dovolí se ohradit či si dokonce stěžovat? Prostě si vymyslí imaginární test, který musí klient se psem složit.  Pro jistotu však nestanoví a už vůbec nezveřejní jeho obsah ani formu. Pak totiž snáze prohlásí, že ten či onen klient zkoušky nesložil, přidá nestydatě vylhanou pomluvu, že pes je vlastně týraný, najede „komando“ a psa takovému klientovi, na základě vylhaného podezření, odeberou. Že nemají žádné důkazy? Pche. Vy taky nemáte důkaz, že jste psa netýrali. No a co, že společnost vystupuje jako žalobce, soudce a vykonatel v jednom.

Že se vaše dítě na psa upnulo tak, že se zhroutí už při jeho odebírání? Že jste nuceni dítě nechat léčit psychiatricky, protože se po ztrátě psa rapidně zhorší jeho zdravotní stav a duševní rozpoložení? 

A napadlo vás, že to jde odebrat psa i dítěti, které ho nijak týrat nemohlo, protože je zkrátka imobilní? Dítěti, kterému pomáhá? On se důvod najde. Že si rodina nechá vyrobit veškeré zdravotní testy na kameru jedné TV společnosti? Že je veterinář psa ochoten psa před kamerou zvážit, prohlédnout, prokáže, že pes je zcela zdráv spokojený? …

A tak bych mohla pokračovat.

Proč jsem v názvu tohoto blogu použila výraz ruská ruleta?

Protože čím více se o praktiky společnosti zajímám, tím větší získávám dojem, že hraje ruskou ruletu se životy a zdravím hendikepovaných dětí, jejich rodin a psů.

Například fena Dáša, o které píši v předchozích blozích, a o které paní D., jednatelka společnosti, při pohovoru prohlásila, že „nekouše, vždyť je přeci asistenční“, přestože moc dobře věděla, že už kousla, bude s největší pravděpodobností předána dalšímu klientovi. Bude opět vydávána za asistenčního psa další rodině, dalšímu, nějakým způsobem handicapovanému, dítěti.

Rozhodně si nemyslím, že je Dáša krvelačná bestie a nemyslím si ani, že je zlý pes. Jen jsem přesvědčena, že dokonale prokázala, že není vhodné, aby sloužila jako pes asistenční, natož kanisterapeutický. Že k tomu nemá vlohy ani chuť a že ji toto poslání v žádné případě nečiní šťastnou.

Čím více se o své psí jmenovkyni dozvídám, tím více jsem přesvědčena, že je přinejmenším stejnou obětí jako výše uvedené rodiny.

Ať tak či tak, nemohu se zbavit dojmu, že je momentálně nášlapnou minou či tikající bombou.

Poslední pronájemce, maminka pokousaného chlapečka P., řekla: „Nám nebyla odebraná, ani jsme jí nevrátili v nějakém amoku. My jsme jí nevrátili kvůli tomu, že malého kousla (koneckonců, malý chvíli po ošetření chtěl utěšovat ji a měl strach o ni), ale kvůli tomu, že na ní bylo zjevné, že u nás není šťastná, že se trápí. A také, že díky tomu, že se nechovala jako asistenční, mohlo by se do budoucna stát něco horšího. A to jsme nemohli riskovat“.

Moc se bojím, že pokud bude Dáša předána dalšímu dítěti, může dojít ke skutečnému, nepřehlédnutelnému neštěstí. Zamete i toto společnost, která má pomoc v názvu, pod kobereček? Hodí odpovědnost i za toto, sice potencionální, ale vysoce reálné, vyvrcholení celé kauzy, na vrub rodičům?

A kolik takových psů, jako je Dáša, tato společnost za sponzorské peníze cvičí a šíří mezi lidmi?

Je správné, aby někdo nadále hrál ruskou ruletu se životy, psýchou a city handicapovaných dětí a jejich rodin a psů, kteří byli za tím účelem vybráni? Je v pořádku, že tak činí pod rouškou sociálních služeb rodinám handicapovaných?

Ne, nejedná se jen o mé mylné pocity a dojmy. Ani o projevy hysterických matek hendikepovaných dětí.

Lidí, poškozených praktikami společnosti, která má psa a pomoc v názvu, je spousta. Jen jsou natolik zostuzení, zdeptaní a zastrašení společností (ať už výhrůžkami „sebereme vám psa“ „zařídíme, abyste už žádného dalšího psa nezískali“, atp), že se neodváží vůči této společnosti veřejně vystoupit. Navíc nezřídka jde o lidi, kteří na dlouhé soudní řízení nemají peníze, čas ani síly (ty potřebují na péči o své dítě).

Proč tyto blogy píšu? Protože chci dodat odvahu těm poškozeným, kteří se bojí promluvit. Chci, aby viděli na pohoršení vás, čtenářů a doufám, že mi pomůžete je přesvědčit o tom, že není správné, aby s nimi takto někdo zacházel, aby jim a jejich dětem takto ubližoval. Chci jejich problém s touto společností zveřejnit, a tak jim dodat odvahu, aby se nebáli postavit té zvůli.  Bylo by prima, kdyby spojili síly a proti společnosti postupovali společně a dosáhli tak, aby se její vedení muselo ze svých činů odpovídat.

Moc prosím, pokud jste obdobné praktiky sami prožili anebo znáte někoho, kdo je podstupuje či podstoupil, vystupte na světlo, spojte se a nedovolte, aby to společnosti, která má psa a pomoc v názvu, prošlo. 

Předem děkuji... za všechny stávající a potencionální klienty této společnosti.