Óda na pozdní mateřství po 5 letech

Ano, už to bude pět let, co jsem se ze spořádaně stárnoucí matky dvou odrostlých dětí s rozjetou “kariérou” stala, pro mnohé nečekaně, znovu matkou. Kamarádky kroutily hlavami, děti byly v šoku, můj milovaný byl blažený.

     Dodnes si vybavuju své překvapení. Dvě čárky na proužku papíru potvrdily mé podezření. Přiznávám bez mučení, že moje první myšlenky byly “vždyť jsem už stará”, “ach jo, co když ta kila, co v těhotenství naberu, už nikdy nezhubnu”, “zase se roky nevyspím”, zase nebudu mít roky žádné soukromí v koupelně (a kdyby jen tam)”, “kolik let si zase nesním a nevypiju nic v klidu”, ale také “já se vlastně, ve svém věku, budu “muset” vdávat?”. Svatbu jsme totiž plánovali, dokonce ten samý rok, ale prostě proto, že jsme byli moc rádi, že jsme se potkali, zaláskovali a mně připadlo přirozené a správné nosit příjmení svého muže.

     Ano, už to bude pět let, co tyhle dvě čárky změnily nejen můj život pokojně stárnoucí dámy a matky dospívajících dětí. No fakt, věkový rozdíl mezi mými synky je 20 let, mezi dcerkou a nejmladším synkem 17.

     Kamarádky se divily, že se vrhám na plínky namísto do víru plnění snů, na mateřskou namísto toho, abych si konečně budovala kariéru, že si nehodlám užívat nově nabyté volnosti, nechat se krášlit, cestovat, plnit si sny a čekat na vnoučata. Vnoučata, která si, jak ony říkají, “pochovám, pomazlím a rychle zpátky mámě a s kamarádkami na vínečko”. Děti byly v takovém šoku (svatbu čekaly, ale představa o tolik mladšího sourozence je nakrátko vykolejila), že syn povídá: “to se to mimčo jako narodí JEŠTĚ LETOS?” (byl leden…). Šlo vážně o šok, protože nedlouho na to veleúspěšně odmaturoval, dostal se na několik lékařských fakult (na dvě z nich jsem ho vezla už s pořádným “pupíkem”) a na té vybrané za rok odpromuje.

A co že je na tom pozdním mateřství tak skvělého? Tak třeba:

     Nemusím si řídit budíka, spí přímo na dosah a pokud ne, denně doťapká, někdy i několikrát za noc. Jako Šípkovou Růženku mne pokaždé budí polibkem, přitulením a pohlazením. Uznávám, většinou budí jinak, než bych potřebovala a vítala (ve všední den by vyspával a nechce se mu do školky, zatímco o víkendu vás vytáhne klidně v půl šesté), ale pokaždé to stojí za to.

     Dámy a děvčata, kolikrát slyšíte vyznání lásky? Já, bez přehánění, i několikrát denně, pokaždé od srdce. A to nepočítám obdivné pohledy. Věřte, že v tu chvíli (i s nasazenými brýlemi) přehlédnu své vrásky, počínající šediny, poporodní špeky a kila.

     Dámy, zvláště vy v mém věku, kolikrát denně dostanete pusu, pohlazení, objetí? Já se s nimi probouzím, loučím (ve školce), vítám (ve školce) a usínám. A jeho “maminko, já si tě potulím”, si snažím vtetovat do kůže a mozkové kůry, aby to tam drželo i v době, až mě bude, v souladu s mravy té doby, oslovovat “mutter” či “mother” a nikdy nepřizná, jaké to byl něžné děťátko. Už totiž vím, že i to se přežene a jednou i Divísek dospěje. Ale teď si užívám všeho, co je teď.

    Věděli jste či všimli jste si, že těhotné bříško/mimčo/batole/předškolák funguje jako univerzální klíč do dveří a srdcí, které by jinak zůstaly uzamčeny? To vám je na tisíc a jeden příběh.

     Neustále si tříbím vysvětlovací schopnosti na otázky začínající “puoč”, “jak”, “kdy”, “můžu” “dáš mi”, a to často bilingválně (jako učitelka angličtiny si na svém předškoláčkovi testuji své přípravy pro malé žáčky). A tak si chodím po světě, tlumím výkřiky našeho Divíska, odpovídám, vysvětluji, napomínám (“A teď česky, aby ti rozuměla babička, paní učitelka, kamarádi…). Někdy je mi ouzko, jindy hýkám smíchy.

     Dostanu se na místa, kam by mě ani nenapadlo jít/jet/podívat se a popravdě, bylo by asi zvláštní či přímo nepatřičné, kdyby ano, a navíc tak často (dítě potřebuje rituály). Například, kolikrát jste si mávali s medvědem? My za ním chodíme tak často, že vsadím své nové nádherně červené boty, že se na nás konopišťský Jiřík těší a Divískovi pokaždé radostně zamává svou veletlapou. Tuhle na něj vyvalil i své bříško… no spíš břich. Jo a kousek od medvěda máme Paví strom, na kterém hnízdí spousta pávů a pávic. Už jste někdy zdravili pávy a pávice?

     Vyzkouším si věci, které by mne ani nenapadlo zkoušet, nebýt malého Všudybylka Divíska. Tak třeba, kolikrát jste lovili z rybníka botu, která malému pozorovateli spadla z mostku? Tedy, já nelovila, ale páni geodeti, co tam v tu chvíli parkovali (a já je za to chvíli předtím sprdla) se pochlapili, našli mega prut, udělali řetěz, aby ten nejodvážnější nezahučel do vody (přeci jen byla zima) a botu vytáhli. Kolikrát jste krmili během jediné procházky nutrii, labuť, oprásklého kosáka a přežraného kapra?

     Získávám informace, které by šly jinak mimo mne a musím na jejich základě činit rozhodnutí, která bych už řešit nemusela. Tak třeba očkování (pro a proti, která kdy), cvičení (dětské I dospělácké, mimo jiné to na diastázu břišních svalů), kde postavili nové hřiště a jakou mají otevírací dobu, který pes je ideální na zklidnění dítěte a který zase na jeho stimulaci.

     Změnila jsem teď po rodičovské dovolené kariéru a moc si to užívám. Namísto dospělých vojáků na romantickém zámku učím děti na velké základce. Učím děti, učím se, jak je vlastně učit a jak správně vysvětlovat a zadávat úkoly (to vám je oříšek, aby vás pochopily a nenachytaly) a učím se, co se budu učit s Divískem, až i on doroste do školních škamen. A úplně nejvíc se těším na společné prázdniny a putování po krajích, zámcích a krásách českých a moravských…

     S daleko větším nadhledem mohu jako divák sledovat a spolupodílet se na filmu, kde současně hraju hlavní vedlejší roli… (asistent, garderobiér, maskér, scénograf, režisér, ale i kameraman hlavního hrdiny, Divíska).

     Tak kupříkladu, teď už téměř každodenní docházka do školky…Pamatuji Divískovy první opatrné krůčky po schodech krok-sun-krok. Dnes už je bere nahoru po dvou a dolů několika skoky. S výkresy a výtvarnými dílky máme ještě hodně co vylepšovat, ale takové básničky a písničky, to je super. Jako babička bych si tomu směla jen prohlížet, jako máma to žiju a užívám.

     Užíváme si kroužky, zkoušíme sporty a hry. Některé jsme už absolvovali, jiné zkoušíme, další zkusíme později a věřím, že časem přijdeme na ty, které budou prcka bavit a současně rozvíjet jeho (třeba I doposud skrytý) talent a um.

     Seznámím se s lidmi, které bych bez mého průvodce docela určitě nebyla potkala. Například vás moji čtenáři, namnoze přátelé. Jsme každý odjinud, jiného věku, zaměření, názorů. Kdybych nepřišla na blog, abych tu ventilovala svoje city, pocity, názory a lásku ke všemu, co mne obklopuje….

     Nejlepší jsou ovšem (ne)obyčejné hry, snídání, kafíčkování, posezení a poležení na té naší zahradě a za nedalekými humny naší vesničky střediskové. Divte se, že nejlépe je nám v našem zeleném, hektarovém, zážitky, světlem, teplem a dobrodružstvím nabitém obýváku. Den tam začíná, okolo 5,30 kočičím sólem. Náš poděděný kocour přišel na to, že když si vyskočí na okno a prostrčí tlapku skrze ventilačku, spíš se domňouká snídaně. Pak nás olíže naše fenka jacka russela teriéra, to že se jí čůrat zachtělo. Cestou si probere i našeho psího seniora, retrívra Sama a ten se uvolí, že jí bude dělat garde. Ptáčci hnízdící v podbití a keřích pod okny přejdou z pianissima přes piano do forte, o víkendu až do fortissimo. Jsou totiž stejně ubreptaní jako ten náš Divísek. Komentují snad každý svůj pohyb. A pak mu vysvětlujte, že u jídla se nebreptá. Při snídani potom sledujeme vstávající párky zvonků. Paní zvonková zřejmě špatně načechrala polštářky panu zvonkovi pod hlavičkou, takže si snídá slunečnicová semínka sám a dneska ji tam nezve. Kosáci a jiní zpěváčci ladí své sváděcí a namlouvací trylky. Konipásci se tanečním krokem pasou na travním semínku, co včera rozhodil pan Stárek a občas si postěžují, že jim ti ostatní už vyzobali tučňoučké žížaly, V letní dny pak basový part dodají malá letadla z nedalekého letiště, svištění termických proudů kolem aerodynamických těl větroňů a šumot teplého vzduchu dodávaného do nad námi prolétajících balonů (a my jen pokaždé doufáme, že tam nestojí pan Svěrák s paní Kolářovou s hláškou “ale my vám chceme klesat”). A to vše komentuje Divísek (hot-air balloon, hot-air balloon) nebo “look, helicopter”, hraje si na písku, přehrává pohádky, staví, honí se se psy, kope do míče a pokřikuje na svého sparing partnera – Sindy, aby přihrála. A pak sud… pro nás s hnusnou dešťovou vodou, pro Divíska moře a zdroj vody na “beton”, ochlazení. Už teď abychom se hrozili, až tu bude ochlazení skýtat bazén. Nově se teď Divísek těší, jak bude v bazénu „ležet a plavat jako vydra“…

     Nebýt našeho, brzy už pětiletého, překvapení, asi by mě to víc táhlo pryč… a ono tady je tak krásně. Pokaždé, pokaždé když sjíždíme do našeho údolíčka obklopeni stromy, lesíky, remízky, políčky a lukami, s Divískem v sedačce za sebou, s větvemi stromů vytvářejícími  nad námi nádherné podloubí, abych vzápětí odbočila do naší vesničky střediskové, vzpomenu si na básničku někdy z druhé třídy od Karla Václava Raise: “Cestička k domovu, krásně se vine, hezčí je, krásnější než všechny jiné… “. Tuhle jsem si ji pobrukovala a Divísek povídá: ”Naučíš mě to, maminko?”

Naučím, co mi budou síly a um stačit, naučím, ty náš Divísku...