Oprav, ať můžeš dostat jedničku

Vloni jsem změnila kariéru. Z lektorky dospělých se ze mne stala učitelka dětí na obou stupních „základky“. A aby se to nepletlo, rovnou na mega škole, s bezmála 1000 dětí. Učím děti, učím sebe, učím se učit a baví mě to.

Žádný učený z nebe nespadl a já se učím dnes a denně. Ano, i učitelka se musí učit. Nejen obsah (co, to bych snad i věděla a uměla), ale především jak, jak koho, jak kdy.  A také, jak se v tu či onu situaci zachovat. Kdy je na místě nadhled a humor, kdy důslednost. Kdy si můžete dovolit pochybení velkoryse přehlédnout a kdy už musíte zapůsobit výchovně, třeba i nepříjemně. Ono zase být příliš hodná a "měkká", tak si vás děti „namažou na chleba“ a mají z vás srandu a ve výuce pak můžete vymýšlet jakékoliv psí kusy, už vás zkrátka neberou vážně.

Na druhou stranu není nad to občas povolit a dát jim šanci. Šanci se projevit, šanci předmět nejen pochopit, ale i ho uchopit a pracovat s ním, šanci nést odpovědnost za své činy, ale i za nečinnost. Šanci sbírat ovoce svého počínání.

Učím angličtinu a, ač/či právě protože jde o jazyk důležitý, pro mnohé stěžejní jak pro pozdější maturitu, tak i pro jejich rozvoj profesní, snažím se v dětech vybudovat schopnost a ochotu s ním pracovat, uchopit si ho k užívání. Jazyk, či chcete-li řeč, je prostředek komunikační, a tudíž by měl v dětech posilovat sebevědomí, že se tu a tam domluví, že vyjádří, co chtějí či potřebují, že jim otevře dveře a bránu do světa možností. Přeci jen jsme národ Komenského… a být tolikrát člověkem, kolik jazyků užíváme.

Jedním takovým prostředkem jsou pro mne domácí úkoly. Úplně vás vidím, jak kroutíte hlavami, a slyším, jak si pleskáte do čel a říkáte si něco o praštěných deformovaných učitelkách. Ano, úkoly. Nesmíme a ani bych nedávala pětky za nesplnění úkolu, ale dávám jedničky za jeho splnění. Jedničky sice s nizounkou vahou, ale jednička k jedničce a známku máte opravenu. Nic však není v životě zadarmo, a tak i úkol prohlížím a opravuji =nespokojím se pouze s jeho napsáním. Je-li správně, je to pro mne známka, že žák látku pochopil a s radostí mu dám jedničku. Není-li správně, napíšu mu výše uvedenou poznámku „Oprav, ať můžeš dostat jedničku“ a k sobě si napíši zopakovat. Opakuji látku s mírou rovnající se počtu špatně provedených úkolů. Jde-li o jednoho žáka, vrátím se jen ke správnému řešení úkolu. Občas také stačí poopravit zadání. Jedna maminka mě prosila o přesnější, či přímo polopatičtější zadávání úkolů, aby věděla, jak má dcerce pomoci. To mě potěšilo obzvlášť. Byla to pro mne známka, že rodiče spolupracují, že v tom děti nenechávají. Pokud je nepochopených úkolů více, je to pro mne doklad o nepochopení v měřítku třídy a ládku opakujeme zevrubněji. Po opravení úkolu známku samozřejmě ráda doplním.

Dalším prostředkem jsou „projekty“ a „referáty“. Projekty jsou povinné pro celou skupinu, jejich zadání je v učebnici a na splnění mají děti měsíc, známka má váhu nejvyšší. Referáty jsou dobrovolné a jsou zadávány na začátku pololetí a záleží na žákovi, zda se do jejich plnění pustí anebo nikoliv. Váha odvisí od preciznosti a rozsahu zpracování, ale zpravidla jde o váhu druhou či třetí nejvyšší. Této možnosti zpravidla využívají žáci, kteří chtějí vylepšit známku. Princip je stejný. Děti opravují, až je úkol správně a pak dostávají jedničku o příslušné váze. U povinných projektů jsem jen musela rozšířit rejstřík známkování. Vůbec nesplnil – 5, splnil a bylo-li třeba opravovat, opravené odevzdal - 1, splnil a opravené neodevzdal i přes několikeré upomínání-3, protože odvedl polovičatou práci.

Vycházím z toho, že zvláště osmáci a deváťáci jsou jen krůček od studia na střední škole a tam se už chyby typu podvodů (opisování mezi sebou či z internetu), porušování autorských práv, nesplnění úkolu a nedochvilnost neodpouští. Tam i tresty jsou přísnější a jejich součet může být pro dotyčného i fatální.

A já chci, aby se děti naučily nejen těšit z odměn za dobře odvedenou práci, a naopak trestů za její nesplnění, ale také aby se naučily pracovat s textem, jazykem a aby v sobě budovaly odpovědnost a to, čemu se dnes říká „kritické myšlení“.

Končí můj první učitelský školní rok a já se, tak jako za vlastních studií, těším na ten další. Příští školní rok leccos na svém projevu změním, pořád se učím a učit budu, ale princip „oprav, ať můžeš dostat jedničku“ hodlám uchovat a cizelovat.