Matka podává Tonimu pušku a říká: „Jdi!“[1]

Tak nějak si musela připadat většina rodičů mediků, když je na boj proti koronaviru namísto puškou mohli vyzbrojit pouze podomácku šitými rouškami u vědomí, že vláda, která je povolala, jim nic moc lepšího neposkytne.

Jako by je, spolu s jejich erudovanými kolegy a spolupracovníky, vláda postavila nahé a neozbrojené proti tankům či dělům. Takový den D, pouze s tím rozdílem, že už nyní trvá třetí týden, a ještě kdovíjak dlouho trvat bude. Válečný stav, jak tuto situaci označuje naše vláda, pandemie, jak jí označuje WHO.

Takže nejen, že tato vláda staví naše, materiálně nezajištěné lékaře, sestry, další personál a pacienty exponovaných nemocnic a zdravotnických pracovišť do přímého střetu s nebezpečným virem.

Ona je natolik krátkozraká a lehkomyslná, že za nimi vyšle do prvních řad i ty, kteří by mohli a měli v krátkém budoucnu stávající personál vystřídat, zastoupit či doplnit jeho řady.

Až tohle skončí (a že to ještě nějakou dobu trvat bude), bude spousta zdravotnického personálu vyčerpaná, vyhořelá. To v tom lepším případě. V tom horším nemocná, část nedej bože mrtvá a každopádně v karanténě.

Napadlo vůbec někoho z vrcholných politiků, ale i nás, obyčejných občanů, co bude dál?

Naše vláda namísto, aby si, jako moudrý a prozíravý stratég (či manažer) v záloze držela stávající studenty posledních ročníků (nejen medicíny), aby, až přijde jejich čas, doplnili stavy na vylidněných a zdecimovaných odděleních a pomohla s obnovou jejich stavu, vyšle je právě teď přímo do epicenter.

Možná (snad) ne všichni bojují s koronavirem, možná i časem dostanou adekváni ochranu, ale až čas ukáže, jakému stupni ohrožení jsou právě teď vystavováni.

Co je ale však podstatné (jakkoliv marginální problém to teď leckomu může připadat), nemají možnost se učit a připravovat na státnice.

Tak se může snadno přihodit, že až jich bude doopravdy třeba, nebudou graduovaní, vybavení potřebnými znalostmi, dovednostmi ani pověřeními.

Co bude potom?

Kdo vás bude očkovat, spravovat vám zuby, měřit vám tlak, předepisovat vám vaše léky, pečovat o vás, zachraňovat životy vaše a vašich blízkých?

Včera pan premiér ve svém jímavém a plamenném proslovu prohlásil, že za svá rozhodnutí nese plnou odpovědnost. Bude se k ní hlásit i pak?

 ČAPEK, Karel. Hry. 1.. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 446 s. ISBN 000721122. S. 419.