Náš hororový návrat z dovolené

První dovolená po osmi společných letech, první prázdniny u moře s naším synem, první jeho let. Snažili jsme se připravit, zásobili se vysokofaktorými opalováky, léky, vybrali místo vhodné pro 7leté dítě a chovali se spořádaně.

Dovolená byla celkem povedená, s malým škraloupem, ale o tom v jiném blogu.

Protože check out z pokoje měl být už ve 12 h a transfer na letiště po 19.h (odlet ve 22 h), už od půlky pobytu jsme apelovali na delegáta, aby nám (samozřejmě za úplatu) zprostředkoval prodloužení. Mlžili a kroutili se jak delegát, tak recepční, ale stále jsme doufali.

Na poslední den jsme měli super plány: moře před snídaní i po ní, sprcha a odpoledne bazén, případně i tobogány.

Ty vzaly ovšem hned ráno za své.

Ihned po probuzení synek prohlásil, že ho hrozně bolí bříško. Usedl na toaletu a současně zvracel a spustil se mu neutuchající průjem. Bylo zjevné, že je po plánech.

Po dohodě s odborníky v rodině jsme nasadili léky a doufali. Marně. Průjem neustával. Tak jsme malého usadili na míse, zepředu dali stoleček, na něj tablet s dětskými programy a vodu a rozběhli se na snídani pro černý čaj, colu a rohlíky a hned vzápětí smlouvat na recepci.

Jak se dalo očekávat, delegát zbaběle prchl a nechal nás ve spárech potměšilého recepčního, který se vymlouval na obsazené pokoje (přitom dvě rodiny z našeho bezprostředního okolí vystřídaly z různých důvodů 3x ubytování) a nepřítomnost jeho nadřízeného. Po druhém takovém mlžení jsem mu oznámila, že, pokud nám nevyhoví, přemístím syna na plazzu, nechám ho postupně znečistit všechna proutěná křesílka a pokaždé ho umyju bidetovou sprškou na veřejných toaletách. Zjevně pochopil, že to myslím vážně, ale přesto si nás vychutnal. Až při třetím setkáním (které domluvil na půl hodiny před plánovaným opuštěním pokoje) nám oznámil, že smíme zůstat. Do té doby byl syn ve stavu, že byl alespoň schopen nehodu předvídat a dojít na toaletu.

Na letiště dojel sice zelený, s bolavým bříškem, ale stále ve stavu ucházejícím. Před nástupem do letadla dostal poslední tobolku a rozkousal dvě tablety černého uhlí a my se v duchu modlili.

Ve chvíli, kdy jsme nastupovali, mělo letadlo hodinové zpoždění, po usednutí pilot oznámil dalších 60 minut, v anglické verzi dokonce 70. V tu chvíli jsme zezelenali my, rodiče. Představa, jak synek vydrží tak dlouho bez možnosti odejít si na toaletu, byla dost děsivá.

Kupodivu vydržel, po možnosti se odpoutat dokonce hrál chvíli off line hru na tabletu. Po nějaké době prohlásil, že opět musí. Tentokrát jsem s ním šla já.

Opět průjem, opět bolebříšek. Pocit stísnění v malém prostoru situaci také nepomáhá. Najednou změna. Synek mi něco vypráví a najednou nastane ticho a trup mu bezvládně padá na moje břicho a zapře se o moje tělo, tyčící se nad ním. Mluvím na něj, popleskávám, ticho se stává hrozivým. Utišuji se, že třeba jen usnul, ač takhle syn nikdy neusíná. Chci se podívat na obličej, ale hlavička mu padá do záklonu a horní část rupu jde za ní. Tváře a čelo má horké, ruce ledové. Máčím papírové ubrousky a dávám mu je za krk, voda však teče odporně teplá. Snažím se nepanikařit a nepodléhat pocitu klaustrofobie, ale potřebuji pomoc. Jednou rukou držím synka, aby nespadl, a druhou otevírám dveře kabiny. Poodhrnuji plentu a šeptem (spolucestující spí) prosím letušku o studenou vodu, že mi zkolabovalo dítě. Podává mi celou láhev. Znovu namáčím ubrousky, obkládám krk a čelo, snažím se ho houbičkovat, ale synek na chladivé obklady vůbec nereaguje. Tak žádám letušku, aby došla pro manžela a společně bezvládného synka přenášíme na místo. Pustíme na něj větrání, manžel ho podpírá a kontroluje dýchání, ale nelze ho probrat.

Letuška se chodí několikrát ptát, jak se synkovi daří. To už očima tlačíme čas a šeptem neřešíme zda, ale do které nemocnice se synkem po přistání a pasové kontrole pojedeme. Po chvíli letuška přijde znovu, tentokrát s plánem, že nám na letištní plochu přijede naproti sanitka, jejíž posádka synka buď ošetří anebo odveze do nemocnice. Těsně před přistáním nás přemístí na první místa a spolu s kolegyní nás instruují, že se máme rozhodnout, kdo pojede se synkem (já) a kdo pro kufry (manžel) a rozdělit si doklady. Jen tak učiníme, pilot zahájí klesání. Při dojíždění letadla k chobotu už vidím blikající sanitku. Připadám si jako v nějakém filmu. Jen co se zastavíme, vystupujeme, já ověšená příručními zavazadly, aby měl manžel volné ruce teď na synka a posléze na naše tři kufry. Manžel předává bezvládného synka záchranářům, scházíme bočním východem po kovových schodech dolů. Při pohledu na syna se záchranáři okamžitě rozhodují pro transport do FN Motol. Chvíli čekáme na pasovou kontrolu, poté přesun do nemocnice. Syn se, asi vlivem okolního vzduchu, o cca 20 C chladnějšího, probírá a krátce s námi komunikuje. Úleva. Sice hned zase odpadá, ale už to více připomíná spánek.

Kontrola v Motole, testy. Pláč syna, že nechce zůstat v nemocnici, zní vlastně úlevně. Ještě více oznámení lékaře, že hodnoty testů jsou hraniční, a proto nás, s předpisem na léky a spoustou instrukcí, propouští do domácího ošetření.

Náš příběh tedy nakonec dobře dopadl (ačkoliv jsme doposud v klidovém a dietním režimu, do obchodů chodím s rouškou a pro jistotu i s rukavicemi). Přesto si dovolím úvahu. Se záchranářem jsme cestou uvažovali, co jsme mohli udělat špatně, co mohlo synův stav způsobit. Jasně, sluníčko, horko, voda z moře i z bazénu. Zmrzlinu měl jednu hned první dny, tu bych vyloučila. Vodu jsme pili z láhví, dokonce jsme si s ní i čistili zuby. Nicméně, co jsme určitě podcenili, byla voda z post mixu. Syn chtěl často džusy (ty jsou také, odhaduji, ředěny tekoucí vodou) a my mu je několikrát zředili vodou z vedlejšího kohoutku. Jsem si hodně jistá, že voda tam z láhve nebyla. Druhá věc, na kterou bych sázela, byla rýže. Jak jsem se kdysi dočetla, rýže, není-li okamžitě po zpracování zachlazena, podléhá téměř okamžitě zkáze a bývá častou příčinou letních otrav. Syn je konzerva, denně si dával suché těstoviny a kuře, ale poslední den si nesmírně i s tatínkem pochutnali na kari rýži. Tu také ráno zvracel. Sázela bych tedy i na ni. Každopádně, užijte si vaše dovolené, ale buďte opatrní. Ten horor, s jakým jsme přistávali my, bych vám nikomu nepřála.

Závěrem si dovoluji přidat otevřený dopis jako naše poděkování palubnímu personálu aerolinek, záchranářům a zdravotníkům na pohotovosti FN Motol.

                                                                                                                                              Ve _______ 10.07.2022

Věc: Poděkování

Vážení,

rádi bychom vyjádřili velikou vděčnost a poděkování palubnímu personálu z letu QS 2865, který měl předpokládaný odlet z Monastiru dne 09.07. ve 22 hodin (reálně okolo 23,40) tamního času.

Našeho 7letého syna, Pavlíka, postihl během letu kolaps z dehydratace (od rána měl střevní obtíže).

Vaše stevardky nejen, že nám byly nesmírně nápomocny, ale před přistáním v Praze zařídily příjezd sanitky Samaritans, jejichž posádka nás po pasové kontrole odvezla do FN Motol.

Děkujeme tímto za jejich skutečně lidský, a současně vysoce profesionální, přístup k naší obtížné situaci, která, jak věříme, díky jejich přičinění dopadla pro našeho syna, a potažmo i celou rodinu, dobře.

S poděkováním a vděkem,

Dagmar a Pavel Stárkovi, rodiče

P.S. děkujeme i pohotovému a ochotnému personálu zdravotní služby Samaritans a dětské pohotovosti ve FN Motol.

P.S.P.S. Užijte si dovolenou!