Milý Samíšku,

píšu ti, protože jsme se nestihli rozloučit, a protože mi hrozně scházíš. Scházíš mi pod nohama, na svém místě, na zahradě, pod stolem i kuchyňskou linkou, všude, kdes byl, protože jsi toužil být poblíž. Scházíš mi vedle postele.

píšu ti, protože jsme se nestihli rozloučit, a protože mi scházíš. Scházíš mi pod nohama, na svém místě, na zahradě, pod stolem i kuchyňskou linkou, všude, kdes byl, protože jsi toužil být poblíž. Scházíš mi vedle postele, schází mi tvé břicho, které jsi mi nastavoval k podrbání a schází mi tvůj smích i láskyplný pohled.

Asi už neumím normálně sedět, stát a chodit, pořád dávám pozor, abych nepřišlápla nějakou část tvého těla.

Je to už víc než 14 let, co sis nás vybral. Přišli jsme se podívat do kotce. Děti sahaly spíše po tvých sestřičkách, ale ty ‘s přišel a lišáckým úsměvem jsi nás okouzlil a dokonale si nás získal. Byl jsi takový roztomilý rošťák s motýlkem ve tvaru srdíčka na náprsence. Chvíli jsme ti kvůli tomu chtěli říkat i Bow, ale potom rozhodla tvá, medově zlatá až karotkově oranžová, barva. Děti chtěly, abys ses jmenoval Karotka, ale nakonec jsme se dohodly, že se budeš jmenovat Sam (podle Zeměplochy, prý). Já to brala spíš podle hebrejského překladu, protože jsem od počátku vnímala setkání s tebou za Boží prozřetelnost.

Od chvíle, kdy jsme si tě přivezli, jsi opanoval můj život. Byl jsi pořád všude, stal ses právoplatným členem naší rodiny. Kamkoliv jsme šli, nebyl snad jediný člověk, který by neobdivoval tvůj šarm, krásu, barvu, ztepilost, roztomilost. Byl jsi schopen zabrat celý kufr auta, ale i maličký kousek mezi kufry, když jsme jednou jeli na ryby v plném autě. Jen, abys mohl být s námi.

Zcestoval jsi s námi velký kus naší země. Obchodil jsi s námi mé rodné Česko saské Švýcarsko, Český ráj, Pálavu i Střední Čechy, Jizerské i Orlické hory, Jeseníky i Beskydy, jel jsi s námi autem, autobusem, vlakem i na lodi. Chytal jsi s námi ryby, lezl na skály, plaval v rybnících (ač jsi vodu z duše nesnášel-topil ses v ní), chodil jsi s námi na túry. Spal jsi s námi ve stanu i v autě.

Jedno životní období jsi se mnou mlčky stíhal přechod, spíše přeběh, mezi dvěma rychlíky a já až podle tvé horečky poznala, že ti jezdící schody skříply drápy. Jindy jsi zapadl mezi perón a stojící vlak a mlčky jsi čekal, až si pro tebe sáhnu a díky tvému postroji tě vytáhnu. Cestoval jsi vlakem s náhubkem a své veliké tělo jsi zázrakem natlačil do nejmenších prostor. Jen, abys mohl být se mnou. Díky tvé přítomnosti se mi otevřeli i ti nejzáhadnější spolucestující a sdělili mi i ty nejméně uvěřitelné příhody. Díky své tiché oddanosti jsi obměkčil i ty nejzatvrzelejší „anti pejskaře“.

Dokud jsi mohl, provázel jsi mě na každém mém kroku. Neustále jsem musela koukat pod nohy, abych tě nepřišlápla či se o tebe nepřerazila. Nemusela jsem používat vodítko, stačilo na se na tebe podívat a znal jsi mé úmysly. Když jsi byl štěně, vodila jsem tě, jako své děti, s tím, že jsi se mé ruky chytil svými pysky a poslušně jsi pochodoval za mnou. Naučil jsi spoustu dětí, které jsme spolu potkali, jak přistupovat k cizímu psu, jak mu dát očuchat ručičku, jak ho hladit.

Když jsem po ránu cvičila, lehl sis na záda vedle mne, šklebil ses na mne a prskal jsi mi do očí. Nezřídka jsi tak moje cvičení přerušil a já tě drbala.

Byl jsi můj přítel, důvěrník, ale i rytíř, zachránce. Dvakrát jsi mi, bez přehánění, zachránil život.

     Jednou jsem přijela, nemocná, domů a v horečce (což jsem netušila) jsem usnula na gauči. Ty jsi překonal strach (ex přítel, tvůj první pán, ti zakazoval chodit do obýváku) a probudil jsi mě a, Bůh ví, jak jsi věděl, co mi pomůže, dotlačil jsi mě do sprchového koutu (rozpažil ses mezi šoupací dveře a překonal tím druhý svůj strach z vody) a nutil mě sprchovat se studenou vodou (fakt, štěkal jsi, když tekla teplá), dokud mi horečka nespadla.

    Podruhé, to bylo, když jsme měli spolu jet na Moravu. Měla jsem všechno sbaleno, otevřela jsem kufr a čekala, že do něj, jako vždy radostně, hupneš. Ty ne. Divně ses na mně koukal, lehl sis na štěrk a, aby mi to bylo ještě jasnější, přímo ses na něj připlácl (což ti mohlo být ve skutečnosti hodně nepříjemné). Dcerka mě tehdy přiměla jít domů a nikam neodjet, tak jsem se rozhodla, že si v klidu vypiju kávu a pak zkusím odjet ještě jednou a, pokud Ty, Samíku, nenaskočíš, že nikam nepojedu. Po té chvíli jsi opět radostně naskočil a mně se záhy dostalo odpovědi. Krátce po nájezdu na dálnici policie odkláněla provoz mimo ni. Tak jsem se zeptala, proč. Odpovědí mi bylo, že se chvíli před tím (tu chvíli, co jsem pila kávu) propadla dálnice o asi 20 cm a že tam skončilo pár aut.

Byl jsi i zdatný obranář. Zpravidla ti stačilo zavrčet, občas i zaštěkat. Nejeden útočník (psí i lidský) stáhl ocas a odtáhl.

Když přicházel náš syn na svět, musela jsem tě překročit, a tak jsem tě pokropila plodovou vodou a to, jako by tě pasovalo na chůvu. Od jeho kočárku ses nehnul, byl jsi jeho opěrátkem i chodítkem. Mimochodem, beze slova výčitek jsi přijal do svého života jak mého manžela, tak našeho syna, ale i Sindy, fenku Jack Russell teriéra, prostě se ti jen rozšířila rodina. Nestěžoval sis na mou zmenšující se pozornost, prostě jsi pořád byl při mně.

Prodělal sis několik zdravotních problémů, ale vždy jsi mlčky přijal léčbu. Snad jedině letos v zimě, kdy jsi měl veliké střevní problémy, vnímala jsem, jako by ses styděl, že tě musíme zvedat a omývat. O to šťastnější jsme s tebou byli, když se tvůj zdravotní stav opět zlepšil a ty sis mohl pochutnávat jako dřív.

Jasně, že se s nastupujícími léty tvůj život zpomalil, procházky krátily, vstávání zhoršilo (no, bodejť ne, když sis nejčastěji lehl na klouzavé povrchy, jako jsou dlaždičky či lino). Také už jsi nemohl vyskočit do auta a jezdit s námi. Vyčítám si, že jsem tě zanedbávala, drbala příliš krátce, hladila jen zběžně. Vyčítám si, že jsem s tebou moc málo poseděla a málokdy ti odhodila od plotny. Vyčítám si, že jsem ti dříve nekoupila postroj, kterým bychom ti pomohli vstávat a umožnili ti procházky.

Vyčítám si, že jsme se letos rozhodli, že jako rodina vyrazíme, poprvé v našem společném životě bez tebe, na dovolenou, vyčítám si, že jsem začala přebírat dokumenty a, protože nejprve pršelo jen se lilo a potom zase byla vedra a sucha, že jsme ty vytříděné papíry nechali na terase. Vyčítám si, že jsme tu sobotu před dovolenou vyrazili na dětskou akci v našem kostele a že jsme si včas nevšimli, že jsi, asi z nudy, užral kus lepenkové krabice. Vyčítám si, že jsme nevěnovali příliš pozornosti tvé snaze si vyčistit žaludek ani tomu, že jsi kus té krabice vykakal. Vyčítám si, že jsi tu odpoledne vedle nás ležel a nám nedošlo, že trpíš. Vyčítám si, že až když jsi zavyl, došlo nám, že máš veliký problém. Tak moc velký, že ses už nepostavil. Vyčítám si, že jsme tě odvezli na veterinu a že jsme tě nechali operovat. Vyčítám si, že jsme nezrušili dovolenou a odjeli jsme, protože jsme uvěřili tomu, že když jsi se po týden po operaci den po dni zlepšoval, že budeš po dovolené na tom ještě lépe a odejdeš s námi domů. Dokonce jsem měla vybraný ten popruh, že ti budeme pomáhat se vstáváním a že s tebou budu rehabilitovat. Vyčítám si, že jsme odjeli a nezajistila jsem, aby se ti na veterině (kde jsme tě nechali, protože jsme ti chtěli dopřát nejlepší možnou pooperační péči) střídaly návštěvy, abychom tě tak ujistili, že se na tebe těšíme. Vyčítám si, že se tvůj stav po našem odjezdu zhoršil a já jsem tam nebyla. Vyčítám si, že jsi postupně, přes veškerou péči, scházel a zemřel jsi, aniž bych tě mohla pohladit, obejmout, ujistit tě o své lásce, o tom, jak moc ti děkuju za všechno, co jsi pro mne udělal. Vyčítám si, Samíku, že jsi byl v těch nejposlednějších chvílích úplně sám. Vyčítám si to a nikdy si to neodpustím.

Synek byl tak hodný, že tě na veterině vyzvedl a pochoval tě pod tím javorem, kde jsi lehával a hlídal jsi nás.

Samíku, Samšo, Samíšku, Samuelku, lásko naše zrzavá! Děkuji za tvou službu, oddanost a lásku, kterou jsi nám všem, celé mé velké rodině, věnoval. My nikdy nezapomeneme. A, prosím, odpusť mi, pokud můžeš!