Je mi 45 a mám dokonale chtěné miminko aneb Óda na pozdní mateřství

Ano, můj článek je odpovědí na blog paní Mirky Švarcové. Ale je to i taková moje dlouho plánovaná Óda na pozdní mateřství. Už jsem to v některém svém blogu psala. Když mé děti přicházely na svět, věděla jsem, že nic většího už nedokážu, ani kdybych se stala "prezidentkou zeměkoule". A to platí jak o mých prvních dvou "společensky košer" mateřstvích, tak o tom mém současném.

Dovolila bych si s paní Mirkou nesouhlasit. Je to silně individuální. Tak jako jsou lidé různí, tak jsou různé maminky bez ohledu na věk, počet dětí, původní vzdělání i povahové rysy. Buď maminka po miminku toužila a užívá si každý jeho den od probuzení po usnutí, od narození do odchodu do školky, anebo je matkou, "protože se to stalo" či "protože je to společensky žádáno" a těší se, až "si to odbude" (slova jedné mé 25leté kamarádky), dítě předá systému, odpočine si v pracovním procesu a při svých koníčcích.

A stejně tak, buď jde maminka do mateřského centra rozvíjet talent svého děťátka nebo tam jde "poplkat" s kamarádkami=plete si mateřské centrum s kavárnou. A upřímně, já jsem měla a mám zkušenosti spíše opačné než paní Mirka. Při těchto dětských aktivitách se nudí spíše maminky mladé, nevybouřené, otrávené stereotypem mateřství, zatímco ty pozdní (v obou mých mateřských etapách) byly právě ty, které si vše užívaly a svým dětem se věnovaly. Ale omlouvám se za bagatelizaci mé zkušenosti. Je to silně individuální.

Moje první děti se mi narodily, když mi bylo 24 (syn) a 27 (dcera). Ač jsem s nimi byla doma do 4,5 let dcerky (z jejích zdravotních důvodů), nelituji. Ač jsem strávila celkem 8 let na mateřské dovolené, činila jsem tak ráda a nemám a neměla jsem nikdy pocit, že by mi něco uteklo. Ne, že by mne občas nezaskočily prdíky, probdělé noci a poměrně časté nemoci mých dětí. Syn, který měl ADHD (tenkrát velmi čerstvě uznanou diagnozu), nerad spal a bylo umění ho uhlídat, aniž by přišel k úrazu. Dcera a potažmo obě děti byly poměrně často nemocné. Byla jsem často vyčerpaná, nevyspalá, ale šťastná. Hltala jsem a nasávala každý den se svými dětmi, dělala jim školku, okna i zdi jsme mívali oblepená jejich výtvory. Chodili jsme na miminkovské cvičení i na plavání. Na procházkách jsem si osvěžovala znalosti z botaniky, entomologie, ornitologie. Učila jsem děti jezdit na kole, trávila hodiny na pískovišti i na prolézačkách, navštěvovala tenkrát se tvořící mateřská centra i sobotní divadýlko, později muzea včetně Národního i Technického. Jezdila jsem s nimi po hradech a zámcích, takže syn kolem 5. věku roku diskutoval se zaskočenými průvodkyněmi. Byli jsme "pečení vaření" v nedaleké ZOO.

A toto pokračovalo (s tím rozdílem, že mi skončila rodičovská, šla jsem do práce, děti do školy) i po rozvodu s jejich tatínkem. Nadále jsme jezdili na výlety, na kolech, na prázdniny (nejen) na Pálavu, kde jsme střídali kolovýlety s těmi pěšími a spali pod stanem. Během školního roku děti navštěvovaly, hudební školu, taneční soubor a následně, jak rostly a měnily se jim zájmy, kroužky v Domě dětí a mládeže další a další aktivity. A víte co? Dovolily si vyrůst, dospět a postupně mě ponechat "mému osudu". Ne, vážně, jsem na ně pyšná, dělají mi jen radost jak svými osobními úspěchy tak i jejich sourozeneckou soudržností.

Přede dvěma lety jsme se seznámila se svým druhým manželem. Krátce nato jsme byli radostně překvapeni zjištěním, že čekáme miminko. Pavlíček (6 měsíců) je blonďatý, modrooký, vyrovnaný a usměvavý po tatínkovi a já si naplno užívám pozdní mateřství. Jsem bohatší o tatínka, který s námi naplno prožil těhotenství den po dni, narození synka, kterému nevadí každý podvečer, po návratu z práce nosit a bavit své, v šestinedělí plačící (prdíky), dnes rozdováděné nebo přetažené miminko, hrát si s ním, rozesmívat ho a později nám chystat koupel. S téměř půlročním synkem chodíme na cvičení pro miminka  a chystáme se chodit na plavání. Naplno kojím, stejně jako u obou starších dětí a hodlám pokračovat i po nasazení příkrmů. Ten každodenní kontakt s voňavým miminkem prostě miluju. Tatínek už teď vymýšlí, jak budeme za rok či dva pořádat (nejen) geokešingové výlety, k Vánocům si chceme nadělit pernamentku do ZOO, já si osvěžuji své skoro zapomenuté znalosti z botaniky, zoologie, manžel zná broučky, motýlky a jinou "havěť"a těšíme se na synkovo výtvory.

Mám problém, paní Mirko i vy ostatní. Mám problém si představit, že za 2,5 roku nastane chvíle a já předám své miminko, vlastně tou dobou už chlapečka, systému, uvidím ho jen pár hodin denně, nebudu u každého jeho krůčku, přežbleptu, pokroku, úsměvu, popravdě, žárlím už dopředu na každého, na koho se usměje a nebudu to já.

O to víc si hodlám užít každou chvilinku do toho dne. Chci být alespoň pozorovatelem když ne hýbatelem každého jeho pokroku. Těším se, až ho budu učit básničky a písničky, hrát na flétničku, až ho tatínek, strejdové a dědové budou učit kopat fotbal, až bude řádit se sourozenci, bratranci a sestřenicemi v bazénu, až budeme jezdit na kolovýlety, pod stan, i s bráchou na ryby, až si všichni vzájemně budeme fandit na běžeckých akcích a závodech.

Manžel vnesl do našeho života běh (běhají i starší děti) a i s jeho pomocí se hodláme udržovat fit, abychom, než zemřeme, měli možnost synka připravit na co nejvíc věcí, které jej mohou v životě potkat. A dá-li Bůh, stihneme jeho promoci a snad ho stihnu dovézt k oltáři.

Asi nebudeme mít dost síly hlídat jeho děti, ale o tom můj následující blog "Kam se poděly buchtové babičky?".

P.S. Asi Vás zklamu, ale i po zdravotní stránce jsem v pořádku. Zuby mám všechny svoje a téměř nevrtané, vlasy mi zůstaly, záda i kyčle, posilovaná vzpíráním našeho cvalíka i jogou a jízdou na rotopedu jsou na tom lépe než dříve.