Dlouhé kojení, jeho klady a zápory dle mé zkušenosti.

Jak se stalo mým zvykem, nesouhlasím-li s některým blogem, odpovídám namísto v diskusi blogem vlastním. Cítím se k tomu povolána. Odpusťte mi, že kromě zkušeností použiji „selský rozum“ a nebudu dohledávat žádné podpůrné odkazy.

Co mne na blogu kolegy Rottera nadzdvihlo primárně, je ono neustálé nasazování psích hlav většině pediatrů. Z mé osobní zkušenosti (každé dítě jiný pediatr) a zkušenosti mých známých mohu zodpovědně říci, že ŽÁDNÝ PEDIATR za posledních 20 let ŽÁDNÉ ŽENĚ V MÉM OKOLÍ  nedoporučil s kojením přestat, pakliže k tomu nebyly nějaké objektivní potíže (zdraví matky či dítěte či neprospívání dítěte). A ani v takové chvíli zajisté napadlo doporučení přestat naráz (nešlo-li o masívní zánět či nutnost komplikované operace u matky), spíše postupně nahrazovat příkrmy či/a UM (umělým mlékem). Dokonce žádný z pediatrů, pakliže dítě prospívá/lo, nikdy nic nenamítal, pokud si matka běžně doporučovanou hranici nástupu příkrmů (6 měsíců) přiblížila či oddálila. Zdůrazňuji, že hovořím o hranici nástupu příkrmů, tedy o postupném zkoušení, co dítěti bude chutnat. Tedy od jedné lžičky jednoho druhu namísto jednoho chodu po plně nahrazený chod až po plný jídelníček (tak ve 2 letech). Nikoliv náhlý přechod z MM (mateřského mléka) či UM na pevnou stravu.

Patřím k matkám požehnaným, všechny své děti jsem kojila a jsem za to ráda. Každé z dětí do 7 měsíců plně a pak postupně přidávala příkrmy tak, jak velela tehdejší doporučení (pardon ta jedině správná pravda) a jak je dotyčné dítě přijímalo.

O výhodách kojení bylo sepsáno mnohé, proto se nebudu rozepisovat. Snad jen, že není nad to, když se k Vám Váš malý drobeček přitulí a oba víte, že u Vás má útočiště pro každý typ nepohody. Není nad to, když máte vše potřebné vždy s sebou, o finanční stránce ani nehovořím.

Ani jedno z mých dětí nepoznalo láhev s dudlíkem, ani jedno nemělo ani trochu UM. Ač jsem odsávala, nikdy jsem se na konkrétní dávku nespolehla jako na plnou a vždy jsem byla včas zpět. A tady vnímám hned 3 nevýhody kojení :

1/ Bylo poměrně složité přecházení na pitný režim, neboť dítě se zkrátka dlouho plnohodnotně nenapilo z ničeho jiného než mého prsa.

2/ Otec byl jaksi odsunut na vedlejší kolej, protože dítě, zvyklé na blízkost mne, coby matky, a zvláště před usnutím jeho společnost přijímalo jen „ztuha“ a nerado.

3/ Omezování matky.  Tam patří strach z náhlého úbytku či  náhlého snížení „odbytu“ (má návštěva lékaře, výlet bez dětí. Situace, kdy se dítě odstaví ze dne na den či matka musí náhle odcestovat či jít do práce =dítě odstavit).

Za rozumnou, sama za sebe, považuji hranici dvou let přesto, že dceru jsem ze zdravotních důvodů kojila do tří let, a to hned ze 3 důvodů

1/ zdravotní. Nesouhlasím s panem Rotterem ani propagátory delšího kojení. Není ani plnohodnotnou stravou „šítou na míru“ ani všelékem. Žádné dítě kojení plně neochrání od nemocí. Naopak, jak je dítě závislé na matce, je často labilnější, k nemocem zvenčí náchylnější. A pokud ano, pak to může být i ochrana kontraproduktivní. Například, mé starší děti prodělaly neštovice až poté, co z nich imunita z MM "vyprchala".

2/ Kojení plně nepokryje jeho potřebu příjmu tekutin, zvláště v parném létě, což mohu deklarovat záchvaty vzteku z dehydratace nejen u svého staršího syna. Pozorovala jsem je více než jednou na pískovišti a při jiných aktivitách u dětí cizích, taktéž výhradně kojených.

3/ Sociologické. Dítě zkrátka má poznávat jiné lidi a jiné aktivity a nemá být limitováno  matčinou blízkostí a okamžitou dostupností. Nemám nic proti kojení v soukromí, uspávacímu či mazlícímu, ale situace, kdy dítě svléká matku na veřejnosti,... Inu, proti gustu žádný dišputát.

4/ Praktické – matka se zpravidla po 2 či 3 letech vrací do pracovního procesu, zatímco dítě odchází do mateřské školy. Kojení v rozsahu vyšším nežli ad 3 (večer před usnutím v rámci uspávacích rituálů) mi přijde jaksi nadbytečné, obtěžující obě strany.

Navíc, dítě má plno práce s vytvářením vazeb v dětském kolektivu a prodlužování doby, kdy je pro něj nejintenzívnější kontakt s matkou, je podle mne vysloveně nezdravé. Takové obrňování pupeční šňůry namísto jejího postupného odstraňování.

Co je však úplně nejpodstatnější.

1/ Kojení není zásluha ani morální povinnost. Není důvod se cítit méněcenná, když kojit nemohu a to současný trend v mnohých matkách vytváří. (Asi podobně, jako v matkách, které by rády kojily v době, kdy byl propagován Sunar).

2/ Kojení ani není společenská a zdravotní nutnost. Kojení by, tak jako většina lidských aktivit, mělo být prospěšné a příjemné všem zúčastněným stranám. Pokud je byť jen nemilé jedné straně, není důvod proč v něm pokračovat, pak se z příjemného požitku a zdravé výživy stává obtěžováním, které dítě, díky vazbě, vnímá a často odmítá.

3/ Kojení není móda, ale ani nezbytnost. Jde-li to , je to z mnoha důvodů praktické a správné. Nejde-li to, dítě, díky leckterým výdobytkům dnešní doby nejen přežije, ale často prospívá stejně, jako dítě kojené.

Kojila jsem a kojím ráda a kojit hodlám do +/- 2 let nejmladšího syna, dá-li Bůh. Ale kdybych měla pocit, že je to má povinnost, zdaleka by mne to tak netěšilo a nepovznášelo, jako nyní.

A upřímně, představa, jak mi dítě volá ze školy, že má extra přestávku, zda bych mu nepřijela dát "gáblík", mi ani příjemná ani košer nepřipadá. Ale jak jsem zde již napsala. Proti gustu....

Čili každému, co jeho jest a dětem i jejich matkám pevné zdraví (a čest).