Jarní

Šla proti mně svižným kokem. Starší dáma, jemňounce vrásčitý obličej jí ozařovaly oči a lehounce zasněný úsměv. "Zamilovaná", napadlo mne...

V ruce nesla krásnou něžnou voničku čerstě uříznutých sněženek. Nesla ji jako svátost a určitě ne daleko, protože rostlinky ještě nestihly svěsit své bělostné hlavinky. Ten pohled hladil. Nešlo nepochválit.

“Vy máte ale krásnou kytičku!”, vydechla jsem.

Paní to asi trochu vytrhlo ze snění a rozjímání, ale usmála se.

Viďte, nesu jí manželovi.

Než jsem stihla zvážit, zda zavtipkovat o vzácnosti manžela, který bude nadšen z voničky jarních kvítek, paní v klidu pokračuje:

“Víte, dám mu je do vázy,

uvařím nám dobrou voňavou kávu,

zakrojím bábovku, co má tolik rád,

zapálím mu svíčku (tady se hlas malinko zachvěl),

a budu mu vyprávět, jaké už se nám klube jaro…”

mlčela jsem a vnímala, jak se mi rosí oči…

                                                               co taky říci

usmály jsme se a já jí pohladila pohledem.

Popřála jsem krásný čas a šly jsme si každá po svém.

Ona nepatrně zrychlila, přeci jen jsem jí zdržela.

A kvítka sněženek jen tichounce zlehýnka přikyvovala hlavičkami

Malí bílí poslíčci jara, času na lásku,

především tu nad…časovou.