Připadám si pomalu jak špatná matka, že nedám dceru na nějakou školu s maturitou, za každou cenu. Je manuálně šikovná, učení jí (kromě angličtiny, buď nejde, nebo nebaví). Jenže já za těch x-let, co jsem byla v pracovním procesu vidím, že než papír z VŚ, je lepší umět perfektně cizí jazyk (nebo dva). Když bude šikovná, chytí se i s výučním listem, anebo si může maturu dodělat formou nástavby, to je na ní. Je to jen a jen její volba a život.

Budu na ni pyšná,když něco dokáže a bude se umět o sebe postarat. Jestli s maturitou, nebo bez, není důležité.

Můj syn odmalička miloval mašinky, železnici a vše co k ní patří. Od mala měl jasný cíl, že bude řídit mašinku. Šel si za tím tvrdě. No a dnes je dospělý a jezdí s mašinkou. Je spokojený, jeho práce je jeho koníček. Jsem na něj pyšná.

to je super 

I když k těm osobnostním testům jsem celkem skeptický. Nejlíp je když si každý začne zkoušet. Když neví stačí vzít první příležitost a rozkoukávat se. Mít oči otevřené. A když se nelíbí, dát sbohem a hledat dál. Sám jsem tak vystřídal několikero profesí, dělal jsem ve fabrice, v podzemí, ve výškách, za šicím strojem, v kanceláři,v obchodě  a vše mi vždy něco dalo a naučil jsem se něčemu novému. A hlavně našel jsem si, co mně skutečně baví.

Ty osobnostní testy byly myšleny na konci ZŠ, kdy se dítě nemůže rozhodnout, zda se vyučit či studovat a co, například když není vyhraněno. Mé dceři to velmi pomohlo a je na své SŠ velmi spokojená, v podstatě premiantka.

Jinak jsem taktéž propagátor stylu "devatero řemesel". Jsem ráda, že i mé děti pochopily, že "jen" chytrá hlava nestačí, že je třeba i umět vzít za práci a -jak píšete Vy- že každou novou aktivitou se učí něčemu novému.

No vidíte jak se krásně i shodneme. 

a Vy jste o tom snad pochyboval? Děkuji

Dášo, tady je můj palec  karmu jsem upustil předtím...

Děkuji, Horste moc a moc. Za karmu a tak.

Můj syn je podnikatel, tedy spíš malopodnikatel, má 37 zaměstnanců. Jeho krédo je, každý člověk se hodí na něco jiného a mým úkolem je, najít jim takovou činnost, která jim sedí, kde budou spokojeni. Jen tam dokáží odvést své maximum. Naše individuality jsou rozličné, někdo má rád akci, někdo raději klid, ve kterém si udělá svou práci a nikdo jej při tom nebuzeruje. Syn, ač velmi dobře vzdělán a otitulován, nehledí na papír, hledí na člověka a pokud je v zásadě dobrý, tedy nekrade, chodí do práce a jeho práce je kvalitní, je mu jedno co jeden dotyčný vystudoval. Fluktuaci má minimální a myslím, že doposud nedal nikomu výpověď.

Smekám před Vaším synem a doufám, že takových moudrých zaměstnavatelů i dobrých zaměstnanců (kteří si budou takového přístupu vážit) bude víc. Já tvrdím, že každý z nás musí chtít, něco pro chtění udělat, vyhledat a využít šance. Hodně (nejen) mladých lidí dnes nechce nic, není tudíž ochotno nic udělat natož si hledat práci... Ale snad bude lépe.