Dáši

Nám se kocour ztratil loni, 13.listopadu v pátek. Už nepřišel ze špacíru domů.

ach jo

Dášo, tady je, Kocourka ale nenahradí. Ale od páté třídy mám přezdívku Kocour, děda mě naučil mňoukat k nerozeznání od kocourů, proto ta přezdívka

děkuji, Horste. Jé, to je dobrý příběh... . A slyší na to kocouři?

krásné,trochu smutné,ale přesto krásné vyprávění. Mám podobnou zkušenost jako Vy.U prvního kocoura tobylo bylo podobné jako u Vás. Ale z druhým kocourem, mourovatým, to bylo na začátku podobné. Když mu bylo ,cca,7let tak se najednou nevrátil, večer jsme ho viděli a ráno a dlouhé 2roky potom také ne. Pak ho někdo z našich vnuků viděl s tím,že křižuje naší čtvrtí směrem vzhůru a tak jsme začali věřit i na zázrak. Prostě hledal místo,kde se měl dobře. A pak,bylo to v zimě, prošel kolem našeho balkonu,máme dost nízko. Vystartoval jsem okamžitě ven a zavolal,ohlédl se zamyslel se a ještě odešel. Ale další den se vrátil,natrvalo. Letos se dožívá krásných 16let

jé, to je krasosmutné. Kéž by se Čertík měl u někoho dobře. A děkuji za Vaši návštěvu

děkuji Klári. Vlastně u Vaše posledního, bylinkového, fotoblogu se mi vybavily ty naše vítací chvilky s Čertíkem. Takže děkuji moc

Dagmaro, tyhle odchody jsou hodně bolestivé. Ať si lidé říkají, co chtějí, ale je to jako přijít o člena rodiny. Cítíme s Vámi

Máte naprostou pravdu, Jene. Přesně tak to cítím i já. Děkuji

Cesty do vecnych lovist jsou bolave, vetisnou jsem uz dopredu vedela, kdyz se chlupata pater zacala menit, ale bylo to vzdy az tak po 15 letech veku, Ma posledni mi byla utechou 21 let a ma mistecko v rohu zahrady, mela takovy japonsky kukuc, tak se fi rikalo Bushido. Zajimave, ze na miste, kde lezi vyrostly rok na to konvalinky, ktere jsem tam nesazela. Ted mam dva "nerady", cerneho dlouhosrsteho - celych 8.5 kg, obcas zapomene, ze na to nema a zacne se mrouskat a predvadet v cele krase kred kratkosrstou mourovatou Charlie, ktera ma hezka snad pouze ouska, ale byla prvni, ktera prisla a rekla, ze je na dverich drabkem vyskrabano: pojdte k nam, ja Vam dam

děkuji, Jaro. Hezký výčet zvířátek :-) . My teď máme polodivokého kocourka. Mouratý, bílé podkolenky na zadních, ponožtičky na předních, náprsenka. Od pohledu gentleman, ale náturou divous, lovec, svůdník. Na druhou stranu, když si někde utrhne protiklíšťový obojek a chodí s náhrdelníkem z klíšťat, lehne si i jen manželovi a nechá si je vyndat jedno po druhém a ještě u toho občas vrní. Mějte se krásně.

Dášo...

Děkuji, Jani

Když odejde kočka, je to jako kdyby odešel člověk.

Měli jsme černou kočku z útulku 16 let a loni jsme o ni přišli.

Obohatila nám život natolik, že moje žena (bývalá blogerka) o ní napsala knížku.

taky se chystám napsat knihu. černí kocourci jsou, zdá se, naším osudem. Ten poslední, Merlinek, kterého jsme si s manželem pořizovali a vnímali ho jako společné dítě, odešel velmi předčasně. Ale psát o něm stále nedokážu, moc to bolí. Děkuji za návštěvu

Něco podobného se stalo i nám, ale v průběhu měsíce jsme ztratili hned dva kocourky, sourozence. A i po dlouhém hledání a vyptávání zmizeli beze stopy.

Tak to musí být hrůza , nám vždy jedna kočička zůstává. Ale ta rána ze ztráty taky... děkuji, pane Paráku, za návštěvu