Svědomí by velelo zasáhnout a pomoci, rozum by to svědomí trochu brzdil. Ony jsou totiž stále u nás zákony takové, že z ochránce a obránce se velmi snadno může stát obžalovaný a odsouzený. Pominu-li to, že u takových lidí nikdy nevíte, zda vytáhnou nůž a bez rozpaků ho do vás bodnou, tak ve svých právech zběhlý recidivista z vás udělá útočníka a ze sebe poškozeného natotata. Pro vás to bude znamenat třeba rok chození po soudech a dokazování své neviny. To je jedna část, proč se v takovýchto situacích tázat rozumu. Druhá je ta, že společnost bohužel tak znecitlivěla, že málokdy můžete čekat, že by se k vám a vaší obraně napadeného přidali i ostatní přítomní lidé. Tak na sebe berete nebezpečí, že se napadeným stanete v cuku letu vy a nikdo pro vás nehne ani prstem. Je to smutné, ale je to dnes tak.

„Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nic nedělali.“ Edmund Burke

Víte, já třeba bych neměla problém poskytnout první pomoc, věřím, že bych zcela strojově udělala co je potřeba, co vím. Ale zcela upřímně přiznávám, že v případě situace v tramvaji bych se do ničeho nepouštěla. Pokud by to situace dovolovala (útočník by nestál v těsné blízkosti mě) bych se snažila zavolat PČR, ale to je tak všechno.Můžete mě odsuzovat a já to chápu, ale můj život je mi stále přednější než cizí. A pokud by mě za toto někdo chtěl soudně popotahovat - zásada "pořád lepší, když mě tři soudí, než čtyři nesou".

Obecně - při takovýchto situacích se projevuje tzv. efekt přihlížejícího. Ve zkratce to znamená, že každý z osazenstva čeká, že zasáhne "ten druhý". Čím více osob v okolí, tím klesá pravděpodobnost, že někdo zasáhne.

Ono je to těžký. V klidu před monitorem si každý říká, že by určitě zasáhl, ale ocitnout se v takové situaci, to je přece jen něco jiného. Ne každý má odvahu zastat se třeba i sebe sama, ne tak ještě někoho jiného. Navíc jako společnost jsme pořád vychováváni k Drž hubu a krok. A úvaha abych se nestal dalším Velíškem? ... ta je úplně mimo. Buď mám kuráž v krvi a pak nad důsledky moc nepřemýšlím a pomohu když je třeba, nebo ji nemám a pak si jen hledám omluvu pro své selhání. Rozhodně bych ale ty druhé, co nemají odvahu zasáhnout nesoudil. Je to vždycky jen věc svědomí jednoho konkrétního jednotlivce. Že těch "hrdinů" je ve společnosti žalostně málo je přímý důsledek toho, jak celá společnost funguje a jak se snaží zbavit jakékoliv odpovědnosti za vlastní jednání jednotlivců. Mějte to na mysli vždy, když budete někde obhajovat přesouvání odpovědnosti z občanů na stát.

...jeden z problémů je - už to bylo řečeno níž - že naše evropská civilizace velmi úzkostlivě hájí práva pachatelů, kdežto oběti jsou jí lhostejné... při silvestrovských útocích v Německu se taky našlo jen pár "CHLAPÚ", a to šlo o stovky případů v davu lidí - podobné případy nejsou výjimkou... ostatně podívejte se, jak se chováme ke zrůdám typu Breivika...

....dotkněte se "uprchlíka" nebo "menšiny", dredaře, feťáka, nebo jen obyčejného zloděje a násilníka, a hned se na vás celá ta hatefree sebranka sesype, a soudy v čele s hatefree ministerstvem budou posuzovat, jestli použití tak silných slov, nebo dokonce rukou, lze uznat jako přiměřenou obranu proti obyčejnému noži...

... tahle atmosféra se zažírá do naší psychiky jako rakovina...

... ovšem jsou tu i další faktory - přestáváme spolu normálně komunikovat, naše interakce se přesouvají do virtuální sféry, příznakem doby je pohled upřený na displej - skuteční lidé kolem nás prostě přestávají existovat, pokud je nemáme na mobilu...

kecy, kecy, kecy. jen si lecite nejake sve mindráky. neverim tomu, ze v krajnich situacích je clovek bez zkusenosti schopen takto uvazovat.

Nejlepší roky na férovku už mám za sebou a osoba zdrogovaná, s psychickou poruchou či poruchou osobnosti dokáže vyvinout neuvěřitelnou energii. A co možný nůž či pistole v kapse. Asi bych zkusil nějak muže slovně zklidnit a napadenou odstínit. A zároveň hledal spojence, pokud by došlo skutečně k fyzickému střetu.

Jednou měl takhle na mě nastartováno magor o hlavu větší a čtvrt století mladší. Spásnou myšlenkou bylo zvolat na kolemjdoucí : " zavolejte prosím někdo policii". Dotyčný udělal otočku a zmizel, aniž vůbec někdo vyndal mobil .

Vám samozřejmě karma. Už za ten výstižný nadpis

Máte Dášo pravdu.

Nicméně, naše justice by musela pracovat trochu jinak a rychleji. Pakliže se zastanu oné ženy a - nedej Bože - onomu útočníkovi nějak ublížím, což se samozřejmě může stát, jsem v nebezpečí, že mu budu muset vyplácet nějaké odškodnění, neboť on při předmětné rvačce přišel o zuby či oko.

Pokud by justice uznala, že při této nutné obraně je možné, že případný útočník i zahyne a já jako novodobý rytíř nebudu popotahován po soudech, bylo by vše mnohem jednodušší.

Což není.

Ale na druhé straně - je škoda, že nevstalo pár chlapů najednou a zmíněného násilníka nezpacifikovalo.

děkuji Vám, Tomáši. Mně je to, samozřejmě, také líto. Také jsem si při původním přečtení článku říkala, jak je to možné, že se tak nestalo a jaká je to škoda.

Milá paninko, představte si, že by jste byla tou napadenou ženou vy. Nebo si myslíte, že vám se to stát nemůže? Já jsem vůči podobnému chování vystoupila vícekrát a jsem tady. Většinou na zahnání útočníka postačí zařvat a když vidí, že napadený má "obranu" ačkoli objektivně slabou, pakuje se dál.Ve vašich blozích neustále omíláte jako mantru slova já a moje děti. Budiž. Ale uvědomte si, že vy a vaše děti jste bezpeční jenom ve společnosti, kde lidi nebudou lhostení a sobečtí.

Paní Baloghová. Věřte mi, že podobně naštvaně, jako Vy, jsem tu obcházela v den, kdy jsem si článek o napadení přečetla, taky. A ani náhodou netvrdím, že s nereakcí všech těch lidí souhlasím. Jen nesdílím Vaší představu, prezentovanou v tomto Vašem příspěvku, že nečinnost v takové situaci=lhostejnost a sobectví. Lidé jsou různí. Jsou mezi nimi hrdinové i lidé bázliví. Jsou lidé, které krize nabudí a jsou tací, kteří strachy ztuhnou. Jsou takoví, kteří nemyslí na důsledky a vrhli by se na útočníka a jsou zkrátka tací, kteří se na to necítí nebo z jakéhokoliv důvodu nejsou schopni reakce, jakou bychom od nich my, kteří jsme si o tom přečetli, očekávali. Víte, ono se to od monitoru teoretizuje... Kdybyste mě znala, věděla byste, že jsem žena činu a že jsem se do obdobných situací vrhla mnohokrát po hlavě. Zvláště za mlada, za svobodna.

Zkrátka upřímně doznávám, že netuším, zda bych byla schopna v dané situaci, tváří v tvář rozlícenému psychopatovi. reagovat a konat já.

Pokud někdo napadá ženu (natož v jiném stavu), je svatou povinností každého muže vystoupit na její obranu. Výjimkou je snad jen situace, kdy se jedná o partnerské hašteření z řad jednoho nechvalně známého etnika. Tam je možná rozumnější se do sporu nemíchat, protože nakonec se do vás pustí oba, napadená i útočník.

Víte, pane Stehlíku. A o tom to právě je (myslím o té první Vaší větě). Co když tam nebyl žádný mladý, statný muž. Vlastně o složení skupiny cestujících nevíme nic. Co když se to událo tak, že všichni do jednoho prodělali akutní stres, o kterém píše výše paní Okálová. Co když... Víte, celou dobu, co nad tím uvažuji, mi zní v uších přísloví "Hrdinů jsou plné hřbitovy".