Posílám karmu a úsměv!

Od dětství jsem měla celoročně desítky pih a v létě stovky. No trápení veliké. Ve dvaceti jsem vyrazila s kamarádkou poprvé k moři, na tři týdny do Bulharska. Po příjezdu si mě celá rodina bedlivě prohlížela a vysvětlila mi, že brácha celé tři týdny prorokoval, že se mi na tom mořském sluníčku pihy slijou a vrátím se domů jako jedna velká piha. No, skoro tomu tak bylo, ale jen skoro

Jé, děkuji Zdeni za návštěvu. Já si tak představila "jednu velkou pihu"(ačkoliv pihy mně připadají roztomilé) Připomnělo mi to, když mi maminka doporučila už dál nehubnout, protože proti proudu genetiky stejně nic nezmůžu a ještě chvíli a bude ze mne jenom ten "jeden velkej chodící zadek"

Jejda, já měla mindráků - velký nos, kvůli kterému se mi posmívali všichni kluci, šeredné brýle, kvůli kterým se mi posmívaly i holky, později pak silná lýtka, kvůli nimž jsem se nevešla ani do o 2 čísla větších lyžáků, a prsa, ta kdybych měla po tatínkovi, byla by jistě větší. Ještě na střední jsem se snažila být neviditelná, protože jsem prostě byla nejošklivější v celém širém světě. pak jsem si jednou stoupla před zrcadlo a rozhodla jsem se, že jsem krásná. A jsem!

no to tedy! To tedy jsi a basta fidli! Protože lidi nás vidí takové, jakými se cítíme být my... jenže na to, alespoň mně, muselo přibýt na krk téměř pět křížků, aby mi to můj mozek (a všechny ty vrásy a klky v jeho kůře) pobraly. Děkuji moc, Heli

Tak mým jediným „mindrákem“ byly a jsou chlupy ty mám po tatínkovi a nezapřu evoluci, trápí mě od puberty, kdy jsem jásala nad plakátem modelky, která měla stejně chlupaté ruce jako já (nohy a další jsem si už samozřejmě holila) no a to mám dodnes, je to neskutečný opruz se té srsti pořád zbavovat Ale zase lepší, než křivé nohy že jo

přesně

Asi Ti ukážu někdy fotky z dětství..hubený,brejlaty kluk až do cca 12let. Brejle jsem měla jediná ve třídě.

fakt? to bych neřekla... myslím tu "klukovatost"

Hezké čtení. Díky. Konečně článek, po jehož přečtení zůstane člověku úsměv na tváři. PS: Také bych mohla mindráky rozdávat: zadek "jak štýrský valach", velké zuby (jedničky), pihy na nose, nohy do "x", atd. atd.

pihy na nose jsou tak hezké, moje sestřička je má, ale chápu, že to se nikomu v pubertě nevysvětlí, stejně jako u zadečku, že jsou chlapi "dolňáci" .

Se svým jinošským tělem jsem se smířil - raz dva. Vypocítil jsem jeho potřebu! Tedy, často jsem jej přenášel a zajišťoval i jeho dolévání. Dobré doby, kdy člověk ráno zjišťoval klasiku - Kde je, proč tam je a s kým? Nezapomenu, na ranní tupý úder do hlavy železnou trubkou! - Proč jsem ulehl pod topení, nechápu dodnes. Následně to prozření, že s kulatým zadkem, či mocnou pohrudnicí, asi nebude to pravé - jak začít manželský život. Čili, asi ty vlastnosti - pozadí povolí, vše klesne, ale ten duch opravdovosti člověka přetrvá. Vytvořil jsem vlastní bonmot, (na základě vlastního bádání) - Že škaredý člověk - NEEXISTUJE ! Pravda, existují ženy, (asi i muži), se kterými je možno strávit noc - Otázka je, zda pak celý život ! Tak jsem nalezl a s tím "Nálezem" - Již žiji 31 let ! Dovětek - Občas se člověku dostrane do ruky i vlastní foto, (docela zvláštní pocit). Dívám se, jinošské tělo se jaksi proměnilo. Relativně klenutý hrudník a tenčí, muší nohy v nepoměru k výšce. Hledím na sebe a říkám - Hle ! Můj otec tudy kráčí + identická rétorika s bonmoty směrem k mým dcerám. Nu, i bez genetických rozborů, by se můj rodič otcovství absolutně nevyhnul ! "Žehnám tímto svým rodičům" - Za život a kus podoby. Ta ani tak není důležitá, důležité jsou následné objevy - Kus rozumu, pracovitosti , smyslu pro rodinu a celkový život !

Máte pravdu, mám to podobné, čím jsem starší, tím intenzívněji.

Smíření s vlastním tělem trvá někdy neúměrně dlouho. Když nás v tělocviku postavili do řady, stávala jsem vždy poslední nebo předposlední. Zato proporce nahoře pravý opak těch Vašich. Také jsem se kvůli tomu trápila, ale později jsem zjistila, že to má i své výhody. (Zato mozkové záhyby OK, ve škole problémy nebyly, a ještě mi pánbůh nadělil něco navíc). Díky Bohu, že je tomu tak, a není horší... (Co se týká výšky, aspoň nikde nepřečnívám). Myslím, že se to dnes s tím vzhledem přehání. Hlavně že jsme zdraví - a rodinka se nám i v dalším koleně utěšeně rozrůstá. Vtipný článek, Dášo, pobavila jsem se.

často to, co považujeme za svůj největší mindrák, je podle jiného pěkné-takže já bych to tak černě neviděla-ale sama se tím vždycky řídit nedokážu

Opravdu prsa po tatinkovi?

My u nas meli jednu takovou soudruzku co mel prsa po tatinkovi. Rozmery rozhodne ne, ale ochlupeni se zrejme tenkrat nedalo ukryt.

ne, pane Vokoune, tento případ nejsem

Dášo, fajn čtení