Předem se omlouvám, že nenaplním lechtivá očekávání čtenářek a čtenářů těšících se na pikantnosti z naší ložnice. Nemusíte se ani strachovat, že by mi zrak zhoršoval zákal. Dokonce ani nejde o depresi, halící vše do šedivého hávu.
Opak je pravdou. Jde o MINIMÁLNĚ padesát odstínů šedi, které mě s nástupem podzimu čím dál tím dříve obklopují během mých podvečerních výběhů.
Já totiž opět běhám. Ještě přesněji, my běháme i s panem Stárkem. Naštěstí ale běháme každý zvlášť. Naštěstí proto, že míra naší zdatnosti, zkušenosti a potažmo výkonnosti je jinde a tudíž si běháme každý zvlášť. Tedy ono by to ani jinak nešlo s ohledem na nutnost hlídat naše batole, ale zjišťuji, že i kdyby to šlo, nechtěla bych to. Běh je totiž, alespoň pro mne, záležitostí soukromá, ba přímo intimní. Jen já, respektive moje tělo poskytující endorfiny mému mozku a trať a vše na ní. Jen já a můj vnitřní boj mezi mými možnostmi a ambicemi. Jen já a čím dál tím chladnější vzduch, mokřejší trať a příroda. Jen já a lidé běhající, procházející se i ti venčící své mazlíčky. Jen já a zvěř křižující mou trasu přede mnou. Ještě jsem nepřišla na to, zda mi tím zvířátka prokazují čest jako „už jsi naše kámoška“ anebo hluboké opovržení „něco tak pomalu se pohybující a funící nás nemůže ohrozit“. No s ohledem na to, že jim zpravidla vidím záda, bych to viděla spíše na to druhé, ale i tak je to prima.
Vzhledem ke svým fyzickým omezením (no prostě mám nadváhu, roky a pár zdravotních indispozic) běhám pomalu a opatrně. Běhám opatrně, vnímám své tělo a okolí. Běhám pomalu, pozvolna si troufám dále a do kopečků. Nedávno bouřka vyvrátila strom, a tak se moje trať, cesta kolem rybníka, ze dne na den změnila v překážkovou.
Užívám si každého výběhu. Doslova na vlastní kůži vnímám všechny typy počasí i jeho vrtochů, baví mě sledovat koloběh života flory a fauny v „mém rajónu“.
Vlastně, jsem si dost jistá, že tak jako v knize se stejným názvem, jde o vášeň. Možná namítnete, a budete mít pravdu, že jde i o určitou dávku masochismu. Tenhle typ vášně často provází bolest a vlastně i radost z bolesti. Dochází i na závislost. Jakmile se zakousnete, chcete pořád víc a častěji. A nedáte pokoj, dokud svou dávku nedostanete. A když jí nedostanete, jste nepříjemní. Primárně na sebe, ale i na okolí.
Nejvyšší dávku nadšení, ba přímo extáze pociťuji, když se, s téměř desítkou kilometrů v nohách, blížím k cíli. Tou dobou se pestrá paleta, předtím sluncem prozářených, podzimních barev, postupně mění ve stejně širokou škálu odstínů šedi. Vidím šedou veselou i smutnou, světélkující i temnou, plyšově teplou i mrazivě ledovou, mazlivou i strašidelnou. A dokonce, jak se kombinuje s pohybem mým i listí na stromech, přechází jedna ve druhou.
Skoro se mi ani nechce zapnout světlo. To abych to kouzlo, kombinované trochu se strachem, nezrušila.
Už se těším, až zase zítra vyběhnu a užiju si svých padesát odstínů šedi.
