Krásně jsem se do toho dostala. Stalo se mi radostí, láskou, posedlostí, únikem, výzvou i uspokojením, že pro sebe dělám něco zdravého. Stalo se mi překvapením, čeho jsem schopná, ale i nadějí, co ještě dokážu. A teď mi moc chybí!
Nikdy, opravdu nikdy, bych se nenadála, že mi bude činit potěšení střídat nohy, potit se, rudnout jako krocan, vrstvit jeden kousek funkčního oblečení na druhý. Nikdy bych se nenadála, že své, v pubertě tolik nenáviděné, "boky jako skříň" rozpohybuji natolik, že zapomenu na všechny hendikepy, šrámy, bolesti i mindráky.
Nikdy by mě nenapadlo, že nejen čas strávený na rybách se do života nepočítá (to mohu potvrdit, jsem hrdou majitelkou rybářského oprávnění, na které momentálně sedá prach), ale že to platí i o času stráveném během. Při oblékání si často lámu hlavu, zda a kdy rozdělanou práci dokončím. Po doběhu s úžasem zjišťuji, že mi endorfiny během získané vlily do žil tolik sil a energie, že danou činnost skončíte mnohdy ještě dřív. On totiž běh hlavu náááádherně vyprázdní, vysmejčí, provede jakési reformátování hard disku.
Nikdy bych si nemyslela, že se dobrovolně a pravidelně oddám rychlému přibližování na vzdálenost větší než na autobus a že budu usilovat o vyšší rychlost a vzdálenost. Že si budu sama sobě vymýšlet trasy a překážky. A už vůbec by mi nenapadlo, že tak budu činit s vidinou, že se jednou zařadím mezi ty krásné blázny, co vybíhají za zvuků Smetanovy Vltavy.
Koho by napadlo, že budu s kamarádkama u kafe a na netu namísto chlapů, dětí, šéfů, kolegyň, mejkapu, šateček a botiček na tanečky probírat tak jiné věci, jako :
- jak navrstvit oblečení lehké a teninké jako pavučinka tak, aby v létě chladilo a v zimě hřálo aniž bych se nezdravě potila. Ale taky, aby mi to slušelo, samozřejmě
- jak své nové šatečky (mimochodem, cenou si často nezadají s těmi z butiků) prát, aby si své proklamované vlastnosti uchovalo
- jak si hýčkat ty části těla a orgány, kterými se my běžkyně lišíme od běžců tak, abychom mohly běhat dál.
- které boty mě nezradí na blátě či sněhu, v lese či na asfaltu a kdy přezouvat. (Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že mě vůbec napadne v takovém počasí opustit gaučíček, kafíčko, dobrůtky).
- čím si namazat tření vystavovaných částí těla, abych si pohybem nezpůsobovala spáleniny (znáte to z hodin fyziky… třením vzniká teplo, teplem spáleniny=je třeba zabránit tření).
- Čím ošetřovat spáleniny či opruzeniny, pokud už vznikly.
- Co používat a kde to na těle umístit, abych dobře viděla a byla viděna.
- Zda, jak dlouho před během či po doběhu jíst či pít, a co. Jak se vypořádat s tím nebo oním neduhem dýchacího či pohybového aparátu, abych mohla zase vyběhnout.
- Kde najdu běhu nakloněné odborníky na ošetření a rekonvalescenci během poničeného těla, kteří si nebudou klepat na čelo, když se naivně zeptám, kdy můžu tu zlomeninu/zranění/… začít rozběhávat.
Nikdy, opravdu nikdy, by mě nenapadlo, že mě muž mého života bude obdarovávat vybavením na běh a drobnostmi ho usnadňující či zpříjemňující, že spolu budeme probírat tréninkové plány, vyhánět se z gaučíčku a od televize, hecovat se, chválit se navzájem za každý výkon či že ten z nás, co zůstává doma, bude tomu, co doběhne, nosit rozpuštěné magnézium a občas i nabízet masáž, hihi.
Ani by mě nenapadlo, že budeme vymýšlet, koho požádáme o hlídání syna nikoliv kvůli dobré večeři či výletem za kulturou, ale kvůli tréninkům či závodům.
Nic z toho a spoustu dalších věcí, které mě teď napadají, by mě nebylo bývalo dříve napadlo….
Za to teď mě to napadá. Pořád. Je to myšlenka vtíravá jako dříve chuť na čokoládu.
Tak ráda bych vyrazila. Baví mě vymýšlet si trasy a mít, pro vnějšího pozorovatele až masochistické, potěšení ze svého zadýchání a následného zklidnění dechu, ze svého chvilkového trnutí ve svalech a jejich následného zahřátí. Potěšení z pokračování všech těch příběhů, které se kolem mne odehrávají a já mám tu čest být jejich obdenním svědkem.
A co je horší, to všechno, co by mě dříve nebylo bývalo napadlo, bych teď tak šíleně moc ráda.
Jenže místo mých nových známých a kamarádek, Báječných Běhalek, se mnou a celou rodinou pořádně vyběhly… nemoci. Místo hořčíku po běhu baštíme antibiotika, medikamenty a vitamíny, místo aktivního pohybu toužíme jen ležet a spát a místo funkčního oblečení ze sebe svlékám oblečení domácí propocené horečkou, místo svalů mě bolí hlava, hrudní košíček a dýchací trubička, namísto potu z pohybu nám tečou nudle z nosu, plouháme se po bytě a megavýkonem je uvařit čaj. Jediný pohyb, který jsme nuceni provádět, je nahánění syna za účelem aplikace léků a téměř jogínské ásány, ve kterých se nám to občas podaří.
Ale, řečeno slovy klasika :“Já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím“….
