Uhodila hodina duchů. Já vím, touto dobou všichni rozumní a pracující lidé spí, ale pro nás je to jediný čas, kdy můžeme leccos podniknout každý sám i společně. Tou dobou totiž konečně spí i náš Tyránek. Kýžený klid přeruší rána!
Najednou rána z podkroví. To je běžné, když jsou velké děti doma. Ale nejsou.
S manželem jsme rychlým pohledem zkontrolovali čtyřnožce (kocour na gauči, kočka na židli, pes pod stolem) a oba jsme vystřelili s obavami, co dceřino morče shodilo na cestě ze svého terária.
Omyl.
Morče spokojeně žvýká a svýma tupýma očičkama sleduje, kdo a proč ho v jeho samotě otravuje.
Tak okna? (ne, ta jsme kontrolovala a zavírala včera odpoledne, kdy naši vísku navštívilo krupobití).
Bohouš!
Rychle pádíme do koupelny.
A opravdu! Skleněný plát tvořící střechu jeho domova je odsunutý a on nikde. Rychle jsme zavřeli dveře, utěsnili mezeru pod nimi a začali se rozhlížet.
Kam mohl zdrhnout? Půjde za teplem. Tedy buď koš s prádlem anebo římsy. Voda taky ne, odpoledne jsem mu dolévala vodu a zírala, že i on umí pít -doslova- hltavě.
V duchu jsem přemýšlela, co budeme prohledávat pak.
„Vidím ho“, šeptá manžel, jako kdyby ho Bohouš mohl slyšet. „Ale jak ho vezmeš?“, uvažuju šeptem já. Manželovo pohled je více než výmluvný. Ví, že je chlap, že by měl, ale komu by se chtělo?
Briskně sundávám synkovo vyprané punčocháčky ze sušáku a špitám „nandej si je na ruce“ a všechno mu dávám z cesty, v ruce mám osušku, kdyby se manželova mis nepodařila.
Manžel si je nevlékne na předloktí, zhluboka se nadechne a pak oběma rukama popadne Bohouše. Sice se, hajzlík jeden (Bohouš, ne manžel), chvíli mrská, vzdoruje a opírá do protestu každý sval svého těla, ale po chvilce už je soukán zpátky do svého domova.
Zavřít, přinést od syna knihy a místo úniku zatížit …. (chtělo by to silikon na utěsnění)
Bohouš (už má kolem metru, hajzlík) je bezpečně odizolován od ostatních členů domácnosti. Uff. Raději nedomýšlím, s kým vším by si už poradil, kdyby měl hlad.
Taková hladová korálovka….
P.S. to to letí. Před pár lety jsem takhle uklízela a naslepo vytírala pod zavěšenou toaletou. V tom ucítím "provázek" (ne delší a jen o malinko silnější než tkanička) a on se začne mrskat. S překvapeným výkřikem :"ahoj Bohouši, co ty tady" jsem ho popadla holýma rukama a s chladnokrevností jemu vlastní jsem ho donesla do terária. No, pokorně přiznávám, že dnes už bych si to netroufla.
