Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běž, mamko, běž!

10. 03. 2017 8:54:21
Aneb když se mamka rozběhne. Ano, na svá opotřebovaná a životem oplácaná a otlučená kolena jsem se zbláznila. Běhám. Pomalu, opatrně (abych se neporouchala), ale za každého počasí. Už jsem si vybudovala slušnou závislost.

Znáte to, roky kroutíte nad všemi těmi blázny hlavou. Vždyť je tak krásně/hnusně, horko/zima, prší/sněží, sucho/námraza, lije/chumelí/padá omrzlice. Prostě ve chvíli, kdy se dá dělat tolik příjemných věcí, oni se potí či mrznou lehce odění v parku, kam vy se nevykopete ani na procházku. A proč taky?

A což teprve ti na startu nějakého závodu. Hubení až vychrtlí, oplácaní ba dokonce i tlustí, namakaní i ti méně zdatní. Malí, velcí, mladí, staří, všichni v jednom chumlu. Pak zažijete, jak ti blázni vybíhají. Před několika lety jsem jen přihlížela, jak vybíhali za zvuku Vltavy a všechno se ve mně vzedmulo. Cítila jsem eufórii, pýchu a dojetí. Nešlo nevidět, že i hromada mamin a tatíků jako já, tam rozpohybuje svoje špíčky a odhodí si své neduhy a hendikepy v dál. A, světe div se, většina z nich doběhne, navíc s úsměvem na tváři, do cíle. Většině z nich je opravdu jedno, v jakém pořadí. Podstatné je, že doběhnou. Většina z nich bojuje s jediným nepřítelem, a to s lenochem, bolestínem či nedůvěřivcem v sobě.

Tak i já jsem se na konci února postavila na start svého prvního závodu. Obklopena svými blízkými a prosta ambic na nějaké sprintování. Do uší mi skrz sluchátka zpíval Bono Vox na střídačku s frontmanem UB40. Svítilo a příjemně hřálo sluníčko, občas zavanul větřík, modré nebe. Prostě ideální počasí.

Výstřel! Masa běžců vybíhá. Nejprve spíše krokem, ale postupně se trhá a selektuje. Manžel běží kousek se mnou a já se soustřeďuju na udržení svého tempa. Hlavně se nenechat strhnout. Hlavně to udýchat. A ještě důležitější je to nepřepálit a pak nezatuhnout. To bych, bez legrace, doběhala. Se zdí se ještě nepoperu. Manžel to poznává, pohladí mě po zádech a s pokynem „užij si to, lásko“ mě opouští. Ví, že tohle je jen a jen můj boj. Můj závod se mnou samotnou.

Samozřejmě, že mě strhává a pohlcuje nakažlivá závodní atmosféra. Hlava by tak ráda letěla s větrem o závod a bylo by prima dívat na záda aspoň těm ve středu pole. Nejde to. Dech mě zrazuje a srdce se pokouší vycestovat ústní dutinou ven. Tak to ne, tudy cesta nepovede. Zaposlouchám se do tónů své oblíbené kapely a v duchu děkuji náhodnému generování skladeb za baladu, která mě přiměje ke zklidnění. Zaposlouchám se do vlastního dechu a soustředím se na své kroky. Už mi je jedno, jak moc se mi vzdalují spolubojovníci. Jsem jen já a moje první závodní dráha. Jen si udržet tempo.

Někde kolem mého 3. kilometru mě předjíždí kolo následované budoucím vítězem. Má postavu závodního chrta, ani deko navíc, dlouhé pavoučí nohy střídající se s neuvěřitelnou rychlostí. Běží s lehkostí gazely a vypadá, že se ani nepotí. Takovou kadencí a lehkostí mi tančí maximálně prsty po klávesnici.

Dojímají mě lidi podél závodní dráhy. Ať patří k pořadatelům, závodníků či se přišli jen tak projít. Všichni do jednoho fandí. Usmívají se na mně a tleskají. Usmívám se na ně a odpovídám máváním.

Nikdo, opravdu nikdo se mi nesměje. Nikdo, vážně nikdo nekroutí hlavou ani si ani nikdo neklepe na čelo.

Všichni do jednoho na všechny soutěžící skandují, co jim hlasivky stačí. „Běž, běž, to dáš!“. A já jim fakt věřím, vím, že to zvládnu.

Pár desítek metrů před cílem se vedle mne připojí manžel. Už má doběhnuto, na krku má medaili, dokonce už je vydýchaný. Špitne mi, jak je na mne pyšný a běžíme. Snažím se běžet jeho tempem, ale pokorně přiznávám, že mě opět zrazuje dech. Pohladí mě po mém natřeseném pozadí a utíká si nastartovat fotoaparát. Má ještě sílu běžet, ale já se s tím nechávám vyvést z konceptu. Ka-ždý-ko-pec-má-svůj-ko-nec opakuju si jako mantru a pak už jen ruce nahoru, úsměv filmové hvězdy, ať mám co ukazovat vnoučatům....

A jsem tam. Popis nepopsatelný, velkolepý, srovnatelný jen s narozením mých dětí. Vlastně jo, vždyť se narodil můj závodní duch.

A dokonce nejsem ani poslední.

Tak příště!

Zase o chloupek rychleji, snadněji, dál. J

Autor: Dáša Stárková | pátek 10.3.2017 8:54 | karma článku: 19.54 | přečteno: 990x

Další články blogera

Dáša Stárková

Až ostatní skočí z mostu, skočíš taky?

Mám laskavou, ale důslednou výchovu svých rodičů. Proto i já učím své děti, že „čím jsi starší, tím více můžeš, ale i musíš“, „až ostatní skočí z mostu, skočíš taky?“ a "za každý čin a každé rozhodnutí je třeba nést odpovědnost.

12.11.2017 v 12:44 | Karma článku: 13.77 | Přečteno: 528 | Diskuse

Dáša Stárková

Pro pana Jaroslava Staníka zákony ČR neplatí?

Začínám se obávat, že kdo se v naší zemi dostane do parlamentu, dokonce i tajemník poslance, může prohlašovat či konat, co se mu zlíbí a všechny jeho činy a řeči zůstanou nepotrestány. Přiznám se, hlava mi to nebere.

12.11.2017 v 8:24 | Karma článku: 17.74 | Přečteno: 784 | Diskuse

Dáša Stárková

Mé zamyšlení nad rozhodnutím Jiřího Pomeje

Nesleduji jen bulvár, ale ani nežiji v bublině, a tak se i ke mně dostalo rozhodnutí p.Pomeje po zjištění, že jeho nemoc nebyla zpacifikována ozařováním. Rozhodnutí raději nic dál neřešit a zemřít v ústraní, aby neobtěžoval.

9.11.2017 v 20:28 | Karma článku: 27.26 | Přečteno: 1956 | Diskuse

Dáša Stárková

Jedni ho bili, druzí tomu nečinně přihlíželi. Měli jen strach či, nedej Bože, souhlasili?

Dnes mě šokoval článek o rasistickém projevu fanoušků Sigmy Olomouc. Více než akt rasismu mne zarazilo, že se o pomoc musel zbitý postarat sám. Spolucestující nečinně přihlíželi. To jsou ty „naše tradice“? Takto si je hájíme?

9.11.2017 v 17:45 | Karma článku: 21.51 | Přečteno: 1268 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jídlo a jazykověda

Nežijeme abychom jedli, ale jíme, abychom žili, říká známé přísloví. V češtině najdete mnoho obratů rčení a přirovnání, která se jídla a poživatin nějak týkají, i když nejde právě o proces stravování.

18.11.2017 v 20:36 | Karma článku: 9.62 | Přečteno: 187 | Diskuse

Jana Slaninová

Zeman, Babiš, Bartoš a ti další, jsou osvícení!

A fakt nekecám. Už tolik času to mám možnost pozorovat. A to aniž bych o to zrovinka nějak stála. Mám i důkazy!

18.11.2017 v 17:40 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 494 | Diskuse

Lubomír Vít

Je křesťanství jenom pohádka?

To do nás vtloukali komunisté. Ve škole nás učili, že náboženství vzniklo aby ovládalo masy. Dokonce byla písnička, poručíme větru dešti,kdy má pršet a kdy vát.

18.11.2017 v 16:31 | Karma článku: 16.95 | Přečteno: 351 |

Mirka Švarcová

Mí prarodiče jsou pašáci!

Procházím se po domě, je ve mně malá dušička, je mi úzko. V tom domě jsem strávila celé svoje dětství. Krásné dětství. S babi a dědou v líbánkách i hádkách, ale vždy s nimi byla ve finále velká legrace.

18.11.2017 v 15:37 | Karma článku: 24.03 | Přečteno: 515 | Diskuse

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 225 | Diskuse
Počet článků 206 Celková karma 18.77 Průměrná čtenost 1263
Jsem máma 3 dětí na MD. Chci psát o všem, co mne zaujme k zamyšlení, potěší, rozesmutní. Jsem učitelka, ale ráda studuju. Miluji a ctím svého muže, vzhlížím ke svým dětem a tolik, tolik se od nich a pro ně učím.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.