Aneb když se mamka rozběhne. Ano, na svá opotřebovaná a životem oplácaná a otlučená kolena jsem se zbláznila. Běhám. Pomalu, opatrně (abych se neporouchala), ale za každého počasí. Už jsem si vybudovala slušnou závislost.
Znáte to, roky kroutíte nad všemi těmi blázny hlavou. Vždyť je tak krásně/hnusně, horko/zima, prší/sněží, sucho/námraza, lije/chumelí/padá omrzlice. Prostě ve chvíli, kdy se dá dělat tolik příjemných věcí, oni se potí či mrznou lehce odění v parku, kam vy se nevykopete ani na procházku. A proč taky?
A což teprve ti na startu nějakého závodu. Hubení až vychrtlí, oplácaní ba dokonce i tlustí, namakaní i ti méně zdatní. Malí, velcí, mladí, staří, všichni v jednom chumlu. Pak zažijete, jak ti blázni vybíhají. Před několika lety jsem jen přihlížela, jak vybíhali za zvuku Vltavy a všechno se ve mně vzedmulo. Cítila jsem eufórii, pýchu a dojetí. Nešlo nevidět, že i hromada mamin a tatíků jako já, tam rozpohybuje svoje špíčky a odhodí si své neduhy a hendikepy v dál. A, světe div se, většina z nich doběhne, navíc s úsměvem na tváři, do cíle. Většině z nich je opravdu jedno, v jakém pořadí. Podstatné je, že doběhnou. Většina z nich bojuje s jediným nepřítelem, a to s lenochem, bolestínem či nedůvěřivcem v sobě.
Tak i já jsem se na konci února postavila na start svého prvního závodu. Obklopena svými blízkými a prosta ambic na nějaké sprintování. Do uší mi skrz sluchátka zpíval Bono Vox na střídačku s frontmanem UB40. Svítilo a příjemně hřálo sluníčko, občas zavanul větřík, modré nebe. Prostě ideální počasí.
Výstřel! Masa běžců vybíhá. Nejprve spíše krokem, ale postupně se trhá a selektuje. Manžel běží kousek se mnou a já se soustřeďuju na udržení svého tempa. Hlavně se nenechat strhnout. Hlavně to udýchat. A ještě důležitější je to nepřepálit a pak nezatuhnout. To bych, bez legrace, doběhala. Se zdí se ještě nepoperu. Manžel to poznává, pohladí mě po zádech a s pokynem „užij si to, lásko“ mě opouští. Ví, že tohle je jen a jen můj boj. Můj závod se mnou samotnou.
Samozřejmě, že mě strhává a pohlcuje nakažlivá závodní atmosféra. Hlava by tak ráda letěla s větrem o závod a bylo by prima dívat na záda aspoň těm ve středu pole. Nejde to. Dech mě zrazuje a srdce se pokouší vycestovat ústní dutinou ven. Tak to ne, tudy cesta nepovede. Zaposlouchám se do tónů své oblíbené kapely a v duchu děkuji náhodnému generování skladeb za baladu, která mě přiměje ke zklidnění. Zaposlouchám se do vlastního dechu a soustředím se na své kroky. Už mi je jedno, jak moc se mi vzdalují spolubojovníci. Jsem jen já a moje první závodní dráha. Jen si udržet tempo.
Někde kolem mého 3. kilometru mě předjíždí kolo následované budoucím vítězem. Má postavu závodního chrta, ani deko navíc, dlouhé pavoučí nohy střídající se s neuvěřitelnou rychlostí. Běží s lehkostí gazely a vypadá, že se ani nepotí. Takovou kadencí a lehkostí mi tančí maximálně prsty po klávesnici.
Dojímají mě lidi podél závodní dráhy. Ať patří k pořadatelům, závodníků či se přišli jen tak projít. Všichni do jednoho fandí. Usmívají se na mně a tleskají. Usmívám se na ně a odpovídám máváním.
Nikdo, opravdu nikdo se mi nesměje. Nikdo, vážně nikdo nekroutí hlavou ani si ani nikdo neklepe na čelo.
Všichni do jednoho na všechny soutěžící skandují, co jim hlasivky stačí. „Běž, běž, to dáš!“. A já jim fakt věřím, vím, že to zvládnu.
Pár desítek metrů před cílem se vedle mne připojí manžel. Už má doběhnuto, na krku má medaili, dokonce už je vydýchaný. Špitne mi, jak je na mne pyšný a běžíme. Snažím se běžet jeho tempem, ale pokorně přiznávám, že mě opět zrazuje dech. Pohladí mě po mém natřeseném pozadí a utíká si nastartovat fotoaparát. Má ještě sílu běžet, ale já se s tím nechávám vyvést z konceptu. Ka-ždý-ko-pec-má-svůj-ko-nec opakuju si jako mantru a pak už jen ruce nahoru, úsměv filmové hvězdy, ať mám co ukazovat vnoučatům….
A jsem tam. Popis nepopsatelný, velkolepý, srovnatelný jen s narozením mých dětí. Vlastně jo, vždyť se narodil můj závodní duch.
A dokonce nejsem ani poslední.
Tak příště!
Zase o chloupek rychleji, snadněji, dál. J
