A já nemám ani na jednu pomyšlení. S vypětím sil jsem poklidila, navařila a napekla a teď gaučinguju. Počasí mi hraje do ruky. Nikam nemusím, na nic nemám sílu, ale vlastně se nic ani nedá dělat.
Nad námi se od nevidím do nevidím rozprostřel šedošedý baldachýn, odkud v nevyzpytatelných intervalech padají ledové vodní provazy. Kolíčky tančí ve větru psychedelický tanec s prádelními šňůrami, ptáci se tetelí někde v křoví, pes i kočky se odmítají nechat vyhnat a usnuli na gauči spánkem spravedlivých. Jen synkovi se líbí čůrek vody, cvrnkající ze střechy do důlku v zemi. Miluje vodu. V jakémkoliv množství, teplotě, počasí. Mně je zima, jen se na ten čůrek podívám… a chce se mi... však víte co.
Uspokojivé je, že zahrádce přívaly vody svědčí. Hrášek, roketa, špenát i petrželka směle vystrkují výhonky. Meduňka s mátou sílí a houstnou a slibují, že už z nich půjde brzy vyrobit první šťáva. Čerstvý tymián, pažitka, oregano a libeček už se dávno staly součástí naší kuchyně.
To vše sleduji z okna. Bacil mě bacil. V hlavě mi duní, bolí mě celej člověk, je mi spavo. Otupěle sleduji drobky hromadící se na stole, chlupy ze psa tvořící chomáče podél stěn, skrumáž hraček a leporel. Na domácnost pořádám výpady, kdy s vypětím sil zmůžu jeden dva úkony a pak padnu vysílením s pocitem složené fůry. A usnu.
Můj muž o mne pečuje s láskou správce pivovaru. Dokonce mě tuhle pochválil : „no konečně sedíš“. S láskou mi vaří čajíčky, brble, že si je nechám vychladnout. Připomíná mi konzumaci medikamentů a obstarává synka.
Takže já dodávám : deštivý den je dobrý především na vymarodění se bez výčitek.
