Jmenuji se Margie, jsem asistenční pes, a občas potřebuji Vaší pomoc, lidi.

Jsem Margie a můj úkol je pokaždé, když moje panička zkolabuje, ji přivést k vědomí a podala jí telefon, aby si přivolala pomoc. Tentokrát se ale přihodilo něco jinak. Panička nemohla dýchat, telefonovat ani volat o pomoc.

Paničce šlo o život, a tak jsem bojovala jako lvice.

Panička upadla, jako se jí občas přihodí, ale tentokrát jí nešlo podat mobil. Nemohla si ho vzít do ruky ani volat. Dokonce na mne ani nemohla mluvit a hlazením mě uklidnit. Došlo mi, že je něco jinak a netušila jsem, jak jí pomoci. Špatně se jí dýchalo, ruce, kterými mě hladí, jí nejprve hrozně brněly a pak se jí nehezky kroutily a nohy by jí neunesly.

Štěkala jsem o pomoc, běhala jsem za lidmi, co procházeli kolem, vysvětovala jsem, co mi má retrívří výmluvnost dovolila, snažila jsem se je přimět, aby si mou paničku prohlédli a pomohli jí, ale všichni byli jako slepí a hluší.

Nechápu to. Nosím vestičku s označením “asistenční pes”, moje panička je mladé děvče, opravdu vypadala zuboženě a já jsem se tak moc snažila. A stačila jediná věc. Zavolat lékařskou pomoc. Telefonovat totiž opravdu neumím.

Jsem cvičená tak, abych od své panicky neodbíhala, když má problém, ale tentokrát jsem vážně musela. Tak moc jsem se o ní bála, ale pořád jsem neztrácela naději, že se někdo ustrne.

Když pracuji, nehraji si s cizími pejsky, ale zkrátka nebylo zbytí.  Nakonec to bylo jediné správné řešení. Za pejskem, který mě přiše očuchávat, přišel jeho páníček a ten situaci pochopil a přivolal pomoc.

Lidi, moc prosím za všechny lidi, co se v podobné situaci octnou, nebojte se pomoci. Snad bych chápala, kdybych neměla vestičku, ale i kdyby se to stalo někomu z vás, kdo pejska, jako já, k dispozici nemá. Nebojte se volat záchranku. Vždy je tam dispečerka, která vás povede, pokud půjde něco dělat, než přijedou záchranáři. Tentokrát jsem vás opravdu moc potřebovala.

Víte, moje panička to udýchala, ale co kdyby si místo zablokování páteře způsobila pádem zranění hlavy? Nebo kdyby upadla v důsledku krvácení do mozku? To už by tu nebyla.

Mohlo se to stát komukoliv z vás a za 90 minut, po které mé paničce nikdo nepomohl, může postižený umřít nebo se dostat do horšího, nezvratného stavu.

Abyste si nemysleli, že si vymýšlím, připojuji popis situace mou paničkou:

DŮLEŽITÉ!! PROSÍM O PŘEČTENÍ A SDÍLENÍ!!

Musím se s Vámi podělit o moji včerejší smutnou zkušenost.

Trpím kolapsovými stavy s bezvědomím, ze kterého se sama neproberu. Z tohoto důvodu mi v Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.vycvičili asistenčního signálního pejska jménem Margie. Tento anděl je oblečen do vesty s nápisem, že se jedná o asistenčního psa.

18.7.2018 jsem cestou do práce omdlela v parku mezi zastávkami Brusnice a Vozovna Střešovice na Praze 6 kolem 13 hodiny. Margie mne probrala jako vždy, ale já si u pádu nejspíše zablokovala hrudní páteř a nemohla jsem pořádně dýchat. Po probrání mi trvá, než začnu normálně vnímat, natož komunikovat. Protože jsem byla zmatená a nevěděla, co se děje a proč nemohu pořádně dýchat, dýchala jsem rychle a brzy mi začaly brnět ruce i nohy. V parku seděla nějaká slečna se psem, která podle mě musela vidět můj pád. Ovšem ta na situaci nijak nereagovala. Po mém probrání mi Margie donesla můj telefon a lehla si ke mně. V tu chvíli jsem nebyla schopná mobil ovládat a zavolat si pomoc. Pokaždé když někdo procházel okolo, začala Margie štěkat a okamžitě pro kolemjdoucího běžela, když k němu doběhla, otočila se a běžela zpátky ke mně, kde do mě žďoubla a běžela zpátky ke kolemjdoucím, toto několikrát opakovala. Bohužel za hodinu a půl s ní ke mně nikdo nepřišel. Když jsem viděla, že lidi nereagují, případně řeknou "jéé pejsek a má obleček" a jdou dál, mi bylo hůř, dýchala jsem rychleji a rychleji a tudíž mi více a více vše brnělo, až se mi zkroutily prsty na rukách a já nemohla hýbat ani rukama ani nohama. Vnitřně jsem panikařila, ale nemohla jsem volat o pomoc, jen jsem sledovala, jak se Margie bezradně snaží někoho ke mně dostat. Parkem prošlo dost lidí a někteří nanejvýše 3 metry ode mě a jeden pán dokonce 2x. Absolutně bez reakce. V této situaci jsem měla obrovské štěstí ve třech věcech. První byla ta, že jsem při pádu zrovna telefonovala s někým, kdo věděl o mém zdravotním stavu, a když jsem do telefonu přestala reagovat, okamžitě začal shánět pomoc. Bohužel byl zrovna v zahraničí a navíc netušil, kde se zrovna nacházím (v Praze to nezná). Zjistil, že zavolat do jiné země záchrannou službu není jednoduché a obvolával ambasády, aby mi tu sanitku někdo zavolal. DÍKY!! V podobnou chvíli, kdy se mu to konečně podařilo, ke mně Margie místo člověka nalákala jiného psa. Musel to být její záměr, protože normálně když omdlím, má tendenci je ke mně spíše nepouštět. Po chvíli co se okolo mě ten druhý pes motal, si pro něj přišel jeho páníček, a když mě uviděl z blízka, zavolal policii a sanitku. To bylo mé druhé štěstí. Sice napsané jako třetí, ale rozhodně je tím nejdůležitějším štěstím, že jsem u sebe měla svého anděla, který to ani po tak dlouhé době nevzdal a stále se snažil mi zachránit život. Díky týmu Helppes a nadaci RSJ a všem, co se podílejí či přispívají na výcvik těchto psů.

Trvalo to HODINU A PŮL než byl někdo ochotný dojít až ke mně. HODINU A PŮL jsem sledovala absolutní sobeckost a lhostejnost kolemjdoucích lidí.

Musím ovšem napsat i to, že Městská policie hl. m. Prahy, která dorazila jako první, se chovala skvěle. Snažili se mě uklidnit a pěkně se chovali i k Margie, nejdříve mi jeden z nich říkal, že ji vezme na stanici a tam mi ji pohlídá, než mě pustí z nemocnice, ale když jsem řekla, že ji chci u sebe, řekl, že zařídí, aby jela se mnou. Nakonec jeden z policajtů jel s námi i sanitkou, aby mohl Margie uklidňovat a hlídat při převozu. Ze strany záchranářů ze Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy v sanitce s pejskem nebyl vůbec žádný problém a ani v nemocnici ÚVN, kde nás už znají a Margie se mnou vždy leží na lehátku. Polici, záchranářům a personálu v nemocnici patří obrovské díky za skvěle vykonanou práci, ale lidi by se měli stydět, protože pokud bych měla například vnitřní krvácení, nechali by mě tam klidně umřít.

Ještě děkuji i pánovi s pejskem za zavolání pomoci.

Chtěla bych Vás poprosit o pomoc při šíření téhle mé zkušenosti. Protože se tohle může stát (a nejspíš i stává) lidem, kteří v danou chvíli můžou být v ohrožení života a hodinu a půl čekaní by nepřežili.

Pokud někde uvidíte někoho, kdo jen trochu vypadá, že by mohl potřebovat pomoct, prosím, pomozte mu!! Pokud se k němu bojíte jít, nejste si jistí, zavolejte alespoň polici, protože je lepší aby měli 10 marných výjezdů než jeden nezachráněný život. Nikdy nevíte, jestli takovou pomoc nebudete potřebovat Vy nebo Vaši blízcí.

Děkuji.

Poznámka autorky blogu:

Tak si jen říkám, že bychom měli přestat říkat "chovat se jako psi", když psi se umí postarat lépe než mnozí z nás, lidí. Přiznávám bez mučení, že jsem si od přečtení výše uvedené výzvy autorky i organizace Helppes, která Margie vycvičila, musela dát skoro týden odstup. Byla jsem plná negativních emocí a spravedlivého rozhořčení. Raději jsem se seznámila se slečnou Hanou a poprosila ji, zda mohu o její situci psát. Musím říci, že mě odrovnala její smířlivost a její prosba, abych se čtenářům spíše snažila vysvětlit, k čemu jsou asistenční psi a jak takto postiženému člověku pomoci.

Snad má a především její slova padnou na úrodnou půdu.