Jak to bláznění kolem kojení vidím já

Společnost se zbláznila, a to jak "kojící bio matky”, tak i veřejnost, netající se pohoršením a odsouzením. Vyjadřuji se k tomu, protože jsem ještě nedávno kojila a vím, že to jde i bez komplikací, jen obě strany musí chtít.

Mám 3 děti dvou generací. Všechny 3 jsem kojila +/- tři roky, všechny tři většinou doma či v ústraní. Žádné z nich mne nesvlékalo ani neodhalovalo na veřejnosti ani nijak neprovokovalo útlocit veřejnosti.

Nicméně protože se nejstarší z nich narodil po Sametové revoluci, a protože jsem se Šluknovského výběžku provdala do jihočeské metropole, cestovali jsme s nimi. A když cestujete s kojencem (mimochodem, to slovo je od slova kojiti), tak ho občas musíte přebalit a nakrmit. Žádné z mých dětí nepoznalo a nikdy nechtělo (čti razantně odmítalo) láhev se savičkou. Nikdy jsem tedy neměla příležitost a chovat se příkladně = nabídnout mu láhev a být za slušnou, dle jiných neexhibující, matku.

Samozřejmě, že jsem se vždy snažila si pochůzky (lékaře, úřady, nákupy a návštěvy) naplánovat tak, aby vyšly mezi dvě krmení. Jenže dítě není na klíček a všechny výše zmíněné události můžete plánovat, jak chcete, ale konečný výsledek neovlivníte. Auto se může porouchat, veřejný dopravní prostředek mít zpoždění, u lékaře/na úřadu bývá fronta, nákupy a návštěvy se zkrátka mohou vymknout. A pak stojíte před rozhodováním, jak danou situaci vyřešit co nejkulantněji, ku spokojenosti všech zúčastněných. A věřte, je to patová situace. V tomto případě, víc než kde jinde, platí, že se nikdy nezavděčíte všem.

Dle mne by vše vyřešila místnost, kam se může po klidu dychtící osoba uchýlit. A je jedno, zda by šlo o matky, uchylující se tam za účelem nakojení/přebalení či nakrmení dítěte, uchozený důchodce, tatínek, kterého irituje nakupování či kdokoliv jiný.

Jenže kolik takových místností na úřadech, bankách či ve městech naleznete? Nejsem matka kafíčkující, či venku obědvající, ale kolik znáte restaurací, kde by na matku obsluha a zákazníci nezahlíželi a kde by bylo možné dítě přebalit a ideálně nakrmit?

Klidně mne kamenujte, ale dítě je přednější. Dospělý své nakrmení/vyprázdnění načasuje či oddálí, dítě nikoliv. A pokud máte před sebou rozhodnutí, zda

• se z úřadu sebrat, odejít (abyste dítě přebalila a nakrmila v soukromí domova), a matiné na úřadu/u lékaře… absolvovala jindy znovu,
• dítě nechat usedavě plakat či lézt vám a spolutrpícím z nudy hlavě a snášet u toho odsuzující pohledy a hlášky úřadníků a spolu čekajících anebo
• se uchýlit do rohu (když není k dispozici místnost, kde by tak bylo lze učinit v klidu a soukromí), uspokojit potřeby dítěte a pokračovat v účelu, kvůli kterému se na daném místě nacházíte,

pak volím bod 3.

Mimochodem, věřte, že pro většinu z matek nejde ani v jednom případě o plezír. Dodnes si pamatuji, jak jsem se snažila tyto pochůzky a zařizování odkládat na tu dobu, dokud nebylo zbytí.

Vím, že mnozí namítnete, že na konkrétním případu zaměstnance banky a většinu čtenářů pohoršil věk dítěte… jinými slovy, že měla matka dítěti “vrazit rohlík”. I na to mám odpověď. Mnohé děti, podobně jako moje 3, prostě o lžičku či rohlík nestojí. Zkrátka když má matka zkušenost, že kojení je jediné, co dítě napojí či nakrmí anebo uklidní, proč by mu nutila něco, o čem ví, že daný účel nesplní? Aby pro změnu čelila odsudkům za to, že dítě nabídnuté jídlo odhodí, vyplivne, rozdrobí a s pokračujícím křikem vytvoří navíc nepořádek?

Razím názor, že vše je o komunikaci. Že, pokud se matka dostane do podobné situace, měla by mít jistotu, že jí buď bude azyl nabídnut anebo že jí bude na požádání poskytnut.

Ne proto, že by měla na to právo či že by to byla povinnost konkrétního místa, konkrétních lidí. Prostě proto, že jsme lidé, a protože jde o dítě.

Nikdy jsem se jako matka nepovyšovala ani si nepřipadala potřebnější či důležitější než ostatní spoluobčané. Nikdy jsem se nedožadovala extrátů ani zvláštního zacházení.

Ale ani si nemyslím, že by mělo mateřství vytvořit z matky společensky nepřijatelného, zavrženíhodného poločlověka, na 3 roky odsouzeného k tomu, aby s dítětem seděla doma či na pískovišti před místem trvalého bydliště.

Nemyslím si, že tuto situaci vyřeší odsudky, výpady či demonstrace jedné či druhé strany. Jsem přesvědčena, že všichni jsme někdy byli dětmi, všichni jsme, byli jsme či budeme rodiči.

P.S. Dovolte mi uvést 2 mé rozdílné zážitky.

1/ rok 1994, nejstarší syn 3 m. Na cestě mezi ČB a Šluknovským výběžkem stavíme u motorestu někde u MB. Manžel si jde odskočit a jde nám pro pití, já vyndávám ze sedačky již nějakou dobu plačícího synka a začnu ho kojit. Okna jsou tónovaná, v obou je clona, já se nijak neodhaluji, dítě schovávám pod tričko k prsu, ze kterého jsem po paměti odepnula odklápěcí část kojící podprsenky. Po nějaké době mám pocit, že jsou na mne upřeny cizí pohledy, pohlédnu z okna a málem vykřiknu úlekem a hrůzou. Do okna koukají dva motorkáři. Jeden vyholený, druhý “mánička”, oba na sobě šátek, kožené kalhoty, těžké bundy a helmy v ruce, tváře samý piercing, paže samá kérka. Ale v očích se jim zračí úžas a okouzlení, oba mají jakoby vlhké oči. Když se na ně znovu, stále ještě s úlekem, podívám, jeden z nich polohlasem povídá: “Madonna mit baby Jezus”, Amazing”. Oba zamávají, usmívají se, jako by se setkali s něčím úchvatným…

2/ rok 2014, nejmladší syn 3 m. Jdu od lékaře, spěchám k autu, abych doma nakrmila a nakojila. Z restaurace, která má na sobě nápis, že je pro matky s dětmi, vychází servírka. Rovnou mě zve, abych vešla a dítě si obstarala, že mi mezitím nabídne kávu. Snažím se oponovat, ale nakonec podléhám. Vcházím a synek se probouzí, a tudíž je rozhodnuto. Druhá servírka ovšem tvrdí, že do místnosti pro matky s dětmi nemohu, protože tam probíhá dětská oslava. Tak se obracím k odchodu (blbárna, že?), ale první servírka povídá: ”Tak pojďte tady do rohu a za sebe si dejte kočárek. Už vám dělám tu kávu”. Učiním tak, synka přímo v kočárku přebalím (na vlastní podložce, kryju ho vlastním tělem, je jen počůraný, se zručností trojnásobné matky je během chviličky hotový). Opět se ujišťuji, zda ho smím nakrmit a usedám na židli zády do rohu. Tedy ze 2 stran mám zeď, ze třetí pult, kde je jen servírka, za levým ramenem mám sloup a přímo za sebou kočár, takže nikdo nic nevidí. Nijak se neodhaluji, synka schovám pod plandavé triko, a ještě si přehazuji plínku. Synek je hladový, tudíž jde přibližně o 5minutovou proceduru. Přesně před koncem přichází druhá servírka a povídá (nahlas, aby jí všichni slyšeli): “no že se nestydíte zde exhibovat kojením a přebalováním”. Krve by se ve mně nedořezal. A první servírka, která mi v tu chvíli nesla kávu, jen klopí oči a neříká nic. Rozhlédla jsem se a hosté jen pokrčili ramena, mrkli na mne a na synka.  Proto jsem nahlas řekla. “Tu kávu si odneste, jsem na odchodu, v takovém prostředí jsem naposledy. Já jsem se sem nijak nevnucovala, vy jste mne zvaly osobně”. 2 hosté vstanou, jeden mě zve ke stolu, druhý mi vysvětluje, ať si z toho nic nedělá a na adresu oné servírky říká pár nehezkých slov. Poděkuji za útěchu, s poděkováním odmítám, obléknu sebe i synka a odcházím.

P.S. ač jsem byla plna rozhořčení a ano, připouštím, i zloby (především sama na sebe, že jsem si takto naběhla), nic jsem nepodnikla. Tedy ano, pokud se nějaká maminka ptala po nějakém “baby friendly” místě v našem městě, rozmluvila jsem jí to a vyložila jí, jak se mnou vyběhli. Ta restaurace už v našem městě není, zbankrotovala.

P.S.P.S. kdysi jsem viděla jakýsi sociologický experiment, kde vedle sebe na lavičku posadili ženu, decentně kojící na lavičce v obchodním centru (místnost k tomu připravená byla mimo provoz) a ženu sic s hezky vyvinutým, avšak nad hranou vkusu odhaleným poprsím. K mému úžasu na prsa té odhalené s radostí spočinulo nejedno oko, dokonce i ženské, zatímco kojící matku, přesto, že nikterak neexhibovala, všichni doprovázeli pohledem plným odsouzení v tom lepším případě, někteří se jí dokonce snažili vykázat.

Až tam chceme dospět? Já tedy ne.