Horké léto a já nejen, že se skoro nevejdu za volant, ale nohy těžknou a ruce neposlouchají. Kéž by ten pocit rozpouštění fungoval i v reálu. Kilčo, dvě, pět, klidně i deset bych dala vedru všanc... ale nefunguje,. Ještě že mám společníka, nejstaršího syna. Sice se původně džentlmentsky nabídl, že bude řídit on, ale pak přiznal, že uvítá možnost ještě si tlačit do hlavy další vědomosti. Provětral přitom i moje mozkové závity, když klimatizace nestíhala.
Ač jsme na místo dorazili kolem 20.hodiny, vedro bylo na veeelmi pozvolném ústupu. Ubytovali jsme se v předem objednaném hotýlku u studentských kolejí, něco malého povečeřeli a bez řečí se domluvili, že procházku Hradcem vzdáváme. Já si jen pomyslela, že to stejně bude stylovější, když nás tu provede manžel, který tu studoval. Vedle na pokoji byl ubytovaný další pár rodič-potencionální studentka, takže jsem měla pocit, že se hotel tetelí nejen horkem, ale i narychlo listovanými stránkami sylabů. I já se snažila něco číst a studovat, ale mozek nabyl konzistence tající zmrzliny a zavelel počítat ovečky.
Těsně před usnutím mi synek povídá :"mamko, slib mi, že tam zítra na mne počkáš a nebudeš se vypravovat do města. Budu mít vyplý mobil, rodina jsou daleko, nechci umírat strachy o Tebe a o Teříška".
Ráno jsme se narychlo nasnídali a jeli do obr budovy, kde mi cizí paní odvedla mého nedávno tak malého a roztomilého chlapečka s hromadou stejných vyjukanců někam do patra a já zůstala se svými vzpomínkami, slzičkami a obavami sama... skoro.... bylo nás tam takových hodně.
Než jsem se nadála, začali se trousit první rychlíci a záhy na to i synek, takže jsme se vydali domů. Horko synovi hatilo připojení, takže jsme několikrát stavěli, abychom zjistili, zda už vyšly na netu výsledky přijímacího pohovoru z předcházejícího dne.
Kupodivu, horko nehorko, zácpa nezácpa jsme dojeli včas do naší nemocnice, kde jsem měla prodělat vyšetření. Syn zalezl do kouta a připojil se na nemocniční wifi. Najednou mě řeč jeho těla a jas jeho unavených očí upozornily na změnu a já se mu přes rameno podívala na obrazovku jeho pc. "JOOOOO!" vyvýskla jsem tak, že na lavici poposkočil nejen syn, ale i ostatní čekajícíc pacienti. Na omluvu jsem jen vydechla. Vzali ho! Můj syn bude doktor, tedy zatím jen medik :-), promiňte.
Ve stejnou chvíli si pro mne přišla sestřička, instruovala mne, položila na vyšetřovací lůžko, ke mne přisedl lékař-specialista a ač mě vidí v celé mé tehdejší kráse, studuje moji žádanku a povídá :
"A kdo že Vás posílá?"
Já na to :"moje lékařka"
"A proč?"
"Nevím, asi aby tam nebyl v souvislosti s mým vyšším tlakem problém"
"A kdy jako?"
"Pane doktore, jsem 8. měsícem gravidní!
Takže Teříšku, doufám, že se jednou dovíš, jak jsi svého velkého bráchu vyprovodil do světa a že jsi – jako takový talisman – způsobil, že kam jsi s ním jel, tam ho vzali. A Teříšku, boboj, dobří holubi se vracejí!
Každý rodič zná tu obavu, jaké to bude, AŽ dítko vyletí z hnízdečka a někteří z nás dokonce i ten pocit, KDYŽ. Život je taaak barevný a různorodý. Pro mne byl loňský rok obzvlášť pestrý, neboť jeden synek veleúspěšně odmaturoval a byl přijat na VŠ a druhý -Teříšek- se narodil. A to vystrčení z hnízda mě čeká ještě dvakrát.
Snad jsem vychovala samé dobré holoubky :-)!
