Další důvod, proč se bát o své děti ?

Jsou tady zlé časy, měla bych se asi měla bych se asi bááát..., se zpívá v notoricky známé pohádce. Poslední dobou neustále propírané případy (Nýrsko, Norsko) mne nutí k zamyšlení, ne-li ke strachu.

Naše rodiče se báli „pouze“ o to, aby nás nepřejelo auto, abychom si v rámci her neublížili, abychom přestáli dětské nemoci nebo aby nás neodvedli či neodvezli cizí lidi. Když jsem dospěla, padl režim a otevřely se hranice, rodiče se báli o své dcery, aby se nestaly „bílým masem“.

Není už dost toho, že nemůžeme nechat dítě ani chvíli bez dozoru? Maminka kamarádky, která má dceru stejně starou s mým nejmladším synkem, razí názor, že dítě by mělo mít postýlku pouze na noční spaní. Tedy, den trávit hrou nebo na kočáře. Mně došlo, že to šlo realizovat v době, kdy nebyl problém nechat kočárek se spícím dítkem před obchodem, pod okny domu...

Nestačí, že musíme bedlivě volit, zda, kdy a především čím očkovat, co dát dítěti jíst zdravého, nezávadného, bez éček a alergenů? V mém dětství byla senná rýma vzácnost, dnes je vzácností dítě, které nemá žádnou alergii, poruchu učení či hyperaktivitu. Nepamatuji si, že by byl v mém dětství znám pojem imunita, natož aby existovaly preparáty na její podporu (tedy krom rybího tuku, který cpaly generacím mých prarodičů a rodičů).

Pamatuji si, že se řešili „úchyláci“, což byli maximálně exhibicionisti, ale těch bylo tak jeden kus na jednu generaci v jednom městě.

Ale bát se (nejen) násilníků ze strany učitelů, lékařů a dokonce přímo v rodině? Netvrdím, že je správné, že dříve se nad (domácím) násilím (všeho druhu) přivíraly oči, a že tím, že zůstávalo netrestáno, bylo vlastně tiše tolerováno. To v žádném případě!

Na druhou stranu to, co se děje teď, bych přirovnala honu na čarodějnice. Rodičové, kteří sami byli vychováváni dle zásady o ohýbání proutku za mlada, aby se báli nejen ručně, ale už i verbálně potrestat své děti, které jim tím pádem systematicky přerůstají přes hlavu. Chudáci hodní otcové, kterých je, troufám si doufat, většina, aby se báli dotknout se svých dětí. Sice nebyla prokázána pedofilie u žen, ale i tak, nemám se odteď bát koupat a přebalovat svého nejmladšího syna i já? Co když onemocním? Smí se ho dotknout manžel či dospělý syn, jeho bratr, aniž by se báli, že se najde nějaký aktivní (nedej Bože neerudovaný) rádobyspecialista? Máme se snad bát nejen o své děti, ale i své manžely/partnery/syny? Máme snad -víc než je zdrávo- pochybovat o správnosti svého úsudku? Máme se bát navštěvovat specialisty a pouštět děti bez dozoru do školek, škol, na vyšetření ve strachu, že si někdo špatně vyloží jejich obrázky či odpovědi?

Toto má být demokracie?