Už to bude rok, co jsme se Tě dočkali (letní povídka)

Právě pominula horka minulých dní. Nevím, zda si to pamatujete, ale vloni to bylo stejné. Vím to protože, až na výjimky, kdy jsem se brzy ráno a v noci věnovala úklidu, vaření, prádlu, darům zahrady a hnízdění, jsem ho strávila ..

… funíc na gauči. Funíc, protože ve mně rostl náš syn, tedy tou dobou miminko Pavlítko, kterému starší děti neřekly jinak než Teřich či Teříšek.

Až se sama sobě divím, co jsme, jako rodina, do jeho příchodu všechno zvládli. Nachystat svatbu (tedy já se stát paní Stárkovou). Držet palce staršímu synovi a jeho slečně při přípravě a vlastní maturitě. Na dvoje přijímačky ho odvézt a čekat, jak dopadnou. Radovat se hlasitě z pozitivního výsledku všech a držet mu palce a pěsti, aby si správně vybral tu svou fakultu. Držet palce dcerce při skládání jejích zkoušek a přípravě na běžecké závody. Rodinnou rybářskou dovolenou na Pálavě (se spartánsky studenou sprchou v zahradě). Zpracování odtud dovezených meruněk. Zpracování ze zahrady přineseného rybízu (kromě zamražení jsme si i krapet „zadžemovali“). Zavařování okurek. Příjezdy dětí z jedněch prázdnin a jejich výprava na další (většinou tak v rámci 24h). Přeorganizování pokoje pro hosty na naší rodičovskou ložnici, abychom studenty v patře nerušili. Zatímco já jsem si „hnízdila“ = sháněla, schraňovala, prala, žehlila a zaklízela oblečky a serepetičky na budoucího člena rodiny, zbytek rodiny zpracoval dřevo na zimu a obstarával za mne zahradu a vyprávěl mi, jak je venku, tam za tou horkou clonou.

No a pak přišel den D. Jak jsem varovala našeho ochranáře retrívra, spícího u postele, schytal první kapky odcházející plodové vody, když mě probudila první vlnka porodních bolestí. Než jsem probudila manžela se slovy „už je čas, miláčku“, douklidila jsem kuchyň, schystala oblečení na cestu jemu i mně, nechala překapat kávu a rozmočit musli v kefíru pro manžela a ke dveřím postavila sbalený kufřík. Zbyla i chvilka na meditaci pod sprchou, že odteď už nic nebude, jako doposud a ujištění Teříška, že už brzičko bude líp, protože si ho/jí maminka i  s tatínkem už brzy pomazlí.

Manžel probuzen, v euforii odmítl kávu i snídani (myslím, že později litoval) a jeli jsme. Po kratičké domluvě (ještě to nebylo „k tomu“) nás personál porodnice ubytoval na separé pokoji a maličké si pomalinku ale jistě razilo cestu ven. Manžel ještě chvíli pracoval po telefonu, ale jak se čas nachyloval, snažil se mi zpříjemňovat čekání na další kontrakce.  Byli jsme do té spolupráce tak pohrouženi, že nás ani nenapadlo informovat sestry. A tak nás zaskočilo, když k nám přišla jedna z nich, že nás lékařka vysílá na ultrazvuk. Sice jsem nechápala, co tam chtějí vidět (pracně jsem dodýchávala poslední chvíle zacházení branky a malé už tam muselo být jako rybička po výlovu). Samozřejmě, že nás nikdo nečekal a samozřejmě, že byla maličká čekárna jako na potvoru plná nejen žen. Upřímně, bylo mi to jedno. Soustředila jsem se na správné nádechy a výdechy, popocházení a snahu netlačit předčasně.

Z vyšetřovny uz nás poslali s „překvapivým“ výsledkem, že nejsou vhodné zobrazovací podmínky a my jsme se pro jistotu rovnou zastavili na vyšetřovně porodního sálu s tím, že „asi už to bude“. A bylo. Manžel se tak tak stihl převléknout do zelené uniformy, ještě si nechal statečně otlouct svou mužnou hruď mou tvrdou hlavou (nějak jsem musela zamezit očím, aby zůstaly v důlcích).

Malým rozptýlením byl hlas dětské sestřičky, která vyběhla juknout do našeho spisu se slovy “jé, koho to vlastně rodíme, jé ahoj Pavle“ a následovalo „ahoj …“ od mého manžela a jeho vysvětlení, že jde o bývalou spolužačku a sousedku. Pokynula jsem, ale přiznám se, že na společenskou konverzaci jsem nebyla správně oblečena ani naladěna.

Pak lékařčino „a máte aspoň tušení, co se za chvíli vykulí?“ a mé „ano, Pavlítko“. No a pak finále a já najednou uviděla, samozřejmě, toho nejkrásnějšího mimíska s pytlíčkem. Slyším se, jak na manžela špitám : „miláčku, máme synka, dívej, ahoj, Ty náš miláčku“. On se v odpověď a ujištění, že je v pořádku, řádsky rozeřval, ale to už mi ho pokládaly na břicho a já se setkala s dalším mužem mého života tváří v tvář.

Manžel byl, chudáček, tak perplex z narození potomka, že jsem ho musela požádat, aby šel fotit malého na ošetřovnu. On se mi pak až po pár dnech přiznal, že až tam, jak už zklidněn nakukoval lékařce pod ruku, zjistil, že máme synka.

A tak jsme rodina. Už to bude rok a je to čím dál tím víc prima. A já věřím, že nám to vydrží…

P.S. tímto ještě jednou děkujeme personálu naší  porodnice a novorozeneckého oddělení a především naší paní doktorce, za nejen zdárný, ale i super průběh nejdůležitějšího dne naší rodiny.