Můj postoj ke svatořečení Matky Terezy

Předesílám, že jde o můj osobní, citově zabarvený, postoj, nepodložený odkazy, konkrétní znalostí situace ba dokonce ani znalostí katolické liturgie a vatikánských protokolů.

Jsem věřící, ale „tak nějak uvnitř“, zdůrazňuje většina z nás. Já osobně patřím do  ČCE (Českobrarské Církve Evangelické) 1/, ale zároveň ctím ono, v Bibli citované, že kostel či místo modlitbě a zamyšlení máme každý v sobě.

Moje církev nezná svaté a podmínky jejich svatořečení, nemáme papeže jako představeného, uznáváme jen institut proroků a evangelistů (šiřitelů Boží zvěsti, zapsané v Bibli).

Já, sama za sebe, uznávám institut Boží prozřetelnosti, jejímž prostřednictvím jsou nám do cesty posíláni „lidští andělé“. Ti, co dokáží naslouchat, mnohdy vlastně ani neporadí, ale my nabudeme dojmu, že to právě oni nás přivedli ke správnému rozhodnutí, na správnou cestu. Že to právě oni nám dodali síly k zásadnímu rozhodnutí, změně, cestě. Jsou to zpravidla lidé, kteří se stejně záhadně v našem životě objeví, aby vzápětí zmizeli (=naše cesty se rozdělily).

Neznám podmínky, za kterých může být osoba svatořečena, potažmo podmínky, za kterých mohou být jeho činy označeny za zázrak. Ale jak znám lidskou podstatu, tuším, že institut zázraku potřebujeme. Já si ale myslím, že především potřebujeme povědomí o lidském hrdinství.

Dle mne platí definice hrdinství, jak ji stanovil profesor Philip Zimbardo 3/, mimo jiné na základě svého pověstného pokusu „hry“ na bachaře a vězně 2/.

Ten prohlašuje, že hrdinou je ten, kdo opouští komfortní zónu = ten, kdo nejde davem, kdo upozorní na příkoří/násilí, kdo se rozhodne s oním příkořím/násilím skoncovat.

V případě pokusu profesora Zimbarda byla tímto hrdinou jeho budoucí manželka-tehdy pouhá studentka, sledující celou situaci ve „velíně“, která ho velmi razantně upozornila, že se mu experiment vymkl z ruky a trvala na jeho ukončení.

Matka Tereza je myslím zářným příkladem takového hrdiny. Na většinu svého života opustila komfortní zónu, na příkoří nejen upozorňovala, ale i sama osobně jeho velkou část, co jí síly stačily, svou péčí, odstraňovala. Možná nečinila katolickou církví jí přisuzované zázraky, možná ano. Ať tak či tak, nevěřím, že by tak činila za účelem býti po smrti kanonizována či jinak glorifikována.

Ale podle mne je každý z jejích činů hrdinstvím, tedy zázrakem, za který si zasluhuje stát se pro nás všechny hrdinkou, pro některé svatou.

1/https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskobratrsk%C3%A1_c%C3%ADrkev_evangelick%C3%A1

2/https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanfordsk%C3%BD_v%C4%9Bze%C5%88sk%C3%BD_experiment

3/http://www.national-geographic.cz/clanky/proc-jsou-nekteri-lide-zlocinci-a-jini-hrdinove-kde-se-v-nas-bere-zlo-a-kde-dobro.html#.V81E7k3VzFI