No a co, že ti parkuju na místě, tak se s tím pupkem a miminem projdeš, nebuď líná

Anebo „no a co, žes nemohla dostat do auta mimino, sem prostě spěchal. Doufám, žes mi to neodřela“. A taky : “A co Ty tu vůbec s tím dítětem děláš, když má už dávno spát (18:00)? Mělas na to celý den  (od rána 30C)!“

Takové a podobné neomalenosti jsme si vyslechly já a moje známé s dětmi. To vše místo lidské omluvy typu „promiňte, nevšiml jsem si“, „moc jsem spěchal“ nebo dokonce „to mě moc mrzí, jste Vy i děti v pořádku“?

Předesílám, že ač jsem matkou ráda, nedemonstruji „kult mateřství“. Necítím se býti nikým více, nežli ostatní.  Nekojím na veřejnosti, nepředbíhám, nevyžaduju extráty.

Přesto, nebo spíše právě proto, jsem vděčna velkým obchodním řetězcům, že pro rodiče s dětmi vyhradily několik parkovacích míst. Žijeme totiž mimo město a nakupovat jezdím autem.

(Předesílám, že nepoměřuji velikost, množství ani "nárokovatelnost" výše uvedených míst s místy pro tělesně postižené.)

Výhodou je, že jsou širší, takže se nemusíte strachovat, že při manipulaci s potomkem mezi autosedačkou a nákupním vozíkem odřete auta sousední.

Navíc jsou tato místa poblíž vchodu do obchodu, tudíž je rychlejší i bezpečnější průchod parkovištěm. Takže sobě, ale i ostatním řidičům, ušetříte slušnou dávku nervů.

Netuším proč, ale jsou mezi námi tací, kterým je zřejmě takové „zvýhodňování“ rodičů trnem v oku.

Jedni z nich prostě zaparkují na těchto místech, protože je to pohodlnější a blíž . A po nás potopa.

Další se zkrátka přilepí na auto, řádně na tomto místě zaparkované, a znemožní pasažérům přístup. Máte-li v tom místě posadit dítě do autosedačky, neřku-li ho tam vpravit v autosedačce „vajíčku“, ve kterém jste ho měli s sebou v obchodě, abyste ho tam "propasírovali" tunelem mezi sedačkami.

Něco obdobného se mi přihodilo včera. Já jsem se do auta nedostala ani náhodou a dítě kamarádky i s vajíčkem jsme prostě musely držet v ruce, dokud pán nedorazil..  Pán věru nebyl v obchodě „jen na skok“ a  na naše prosby se ani nepřetrhl, aby s autem popojel. Zjevně kalkuloval s tím, že jediný jeho „oficiální“ prohřešek byl, že zároveň stál na „zebře“. Bohužel, byla jsem jeho neomaleností a slovní zásobou natolik zaskočena, že mi až po příjezdu domů došlo, že jsem mohla (a snad i měla) jeho auto vyfotit i s jeho SPZ a předat příslušným orgánům. Rozhodně by si to zasloužil.

Ano, vím, že na parkování na těchto místech není žádný nárok a nelze se ho dovolávat.

Patrně ani znesnadnění či přímo znemožnění usazení pasažérů omezovaného auta není žalovatelné.

Oproti tomu předpokládám, že by se matka, která by se takový problém snažila vyřešit a odřela přitom dveře „nalepeného“ auta, vystavila nebezpečí, že bude muset zaplatit jeho přelakování.

Já vím. Jen je mi moc líto, že se prostě nejsme schopni chovat jeden ke druhému slušně. Spoustu nařízení a doporučení nerespektujeme, či je přímo s gustem porušujeme. To je snad i lidské. Ale vypouštět sprostosti namísto omluvy? To považuji za vrchol hulvátství. A čemu takový člověk učí přihlížející děti? Že s neomaleností a sprostostí se nejdále dojde? Že nejlepší obrana je útok?

Víte, už se na mou duši učím nekrmit troly, ale když se to týká dětí, tak mě to hrozně moc mrzí. A vůbec mi nejde to jen tak mlčky přecházet. Tak mi ten výkřik, prosím, odpusťte.