Letní sucho, dědečkova studánka a déšť

Když je ta doba horka a sucha, nostalgicky vzpomínám na své dětství, trávené na zahradě mých prarodičů, na naši velkou rodinu, na babičku s dědou a na… tehdejší horko a sucho. Ano, i tehdy byly.

Moje dětství, to jsou odpoledne, večery, víkendy a prázdniny od jara do podzimu trávené u prarodičů na zahradě. Babička s dědou byli příjmením Smutní, ale na zahradě bývalo vždycky veselo a nikdy, nikdy tam nebyla nuda. Ač bylo pořád co okopávat, plít, přivazovat, sázet či sklízet, vždycky se našel čas na kafíčko, pivečko (tenkrát jsme jezdili busem), buchtu (kdy jí babička, mamka nebo tety pekly, netuším) a jídlo. Žádné z pytlíku, hezky domácí, poctivě doma uvařené a v taškách v jídlonosiči donesené, v boudičce na plynu ohřívané. Zatímco rodiče a prarodiče společně pracovali nebo drželi siestu, my děti jsme si buď hrály, krmily králíky, sbíraly ovoce, houpaly se na houpačce a četly anebo s dospělými vyplňovaly křížovky. Nádherné byly i podvečery, kdy se najednou všichni vymrštili, začali se přetahovat o konve, kýble a konývky a pustili se do zalévání zahrady. Dodnes vzpomínám, jak jsme se všichni shromáždili kolem jediného květu jakési rostliny, která měla rozkvést společně se stmíváním. Dospělí i děti jsme odložili tašky a všichni jsme čekali. V jednu chvíli jsme jako jeden muž zadrželi dech, abychom všichni najednou úžasem vydechli a řekli sborové „jééééé“.

Jedinou kaňkou na našem žití na zahradě byla horká léta a nedostatek vody. Vodovod v zahrádkářské kolonii nestíhal, a tak jsme šetřili pracně sesbíranou dešťovou vodou jako šafránem.

Když už i voda v sudech docházela, začali maminka a teta, tatínek a strejda a my děti, popostrkované rodiči, připomínat dědovi, že by se dala obnovit studánka s vlastním pramenem, se kterou kdysi prarodiče zahrádku koupili.

Děda naslouchal, šlukoval zhluboka cigaretu, upíjel ze své kávy a hleděl do dálky a slova jako by po něm stékala. Všichni se cítili dotčeně, jen babička mlčky míchala jakousi polévkou. Když pak šla cosi odnést na kompost, přidala jsem se k ní a, lehce dotčeně, jsem se jí ptala, proč dědovi něco neřekne. Babička se nebesky usmála, poposunula si těžké brýle na svém nose, pohladila mě po vlasech a povídá: „Dášulko moje, děda je mužský a ten si na všechno musí přijít sám. Musí to být jeho nápad. Dejte mu čas. Čím déle ho upomínáte, tím déle bude trvat, než na to přijde“.

Jednoho podvečera, když už se všichni chystali zalít zahradu zbytkem vody ze sudů, děda se nadechl a od své cigarety a kávy povídá: „Co myslíte, nešlo by obnovit tu studánku, co byla támhle pod tím záhonem?“ Než bys řekl švec, svlékli se tatínek a strejdové do půl těla a pustili se do kopání. Skoro nestíhali, protože dlouho podřimující pramen plnil otvor v zemi rychleji, než stíhali odvážet hlínu. Když skončili, usmívalo se se na ně menší jezírko. Chvíli trvalo, než zkalený jíl sedimentoval, ale pamatuji si, jak mi to tehdy připadalo jako neuvěřitelný zázrak, spojení díla přírody a člověka. Pamatuji si, jak mé dětské dušičce připadalo, jako by si i zahrada mocně oddychla.

Od té doby už jsme nemuseli s vodou škudlit a spoléhat se na déšť.

Zatímco píši tuto povídku, přírodě kolem nás se neskutečně ulevilo. Nejen, že lehce zapršelo včera odpoledne, ale dnes už od rána prší, jen se leje. S uspokojením sledujeme, jak se nám plní sudy pod okapy a jak žíznivě pijí plodiny i trávník. Před chvílí jsem sledovala houf ptáků, kteří ještě chvíli před deštěm vyzobávali zbytky ze strniště, jak se vznesli a nechávají se sprchovat vlahým deštěm a houpat vánkem, který ho doprovází. Houpali se, měnili formace, taková malá ptačí spartakiáda. Doposud skomírající rostliny se postupně narovnávají a to, co zbylo z manželem hleděného trávníku žíznivě sosá každou kapku vody, která na něj dopadá.

A tak si říkám, že ten déšť je tak trochu jako můj dědeček. Dokud jsme ho přemlouvali, tak ne a ne přijít. Jakmile jsme mu dali čas, je tu.

Přeji vám všem, ať jste kdekoliv, aby i přírodu kolem vás svlažil a napojil vydatný déšť a aby i u vás zavládla taková pohoda, jakou si já pamatuji z mého dětství a jakou zažívám teď se svou rodinou.

P.S. tento blog věnuji babičce Růžence s dědou Mílou a oběma tetám, Helence a Hance, kteří už s námi nejsou a na které s takovou láskou vzpomínám. A taky Alánkovi, irskému setrovi mých prarodičů, který do mých vzpomínek na zahradu a rodinu patří.