V ruce nesla krásnou něžnou voničku čerstě uříznutých sněženek. Nesla ji jako svátost a určitě ne daleko, protože rostlinky ještě nestihly svěsit své bělostné hlavinky. Ten pohled hladil. Nešlo nepochválit.
“Vy máte ale krásnou kytičku!”, vydechla jsem.
Paní to asi trochu vytrhlo ze snění a rozjímání, ale usmála se.
Viďte, nesu jí manželovi.
Než jsem stihla zvážit, zda zavtipkovat o vzácnosti manžela, který bude nadšen z voničky jarních kvítek, paní v klidu pokračuje:
“Víte, dám mu je do vázy,
uvařím nám dobrou voňavou kávu,
zakrojím bábovku, co má tolik rád,
zapálím mu svíčku (tady se hlas malinko zachvěl),
a budu mu vyprávět, jaké už se nám klube jaro...”
mlčela jsem a vnímala, jak se mi rosí oči...
co taky říci
usmály jsme se a já jí pohladila pohledem.
Popřála jsem krásný čas a šly jsme si každá po svém.
Ona nepatrně zrychlila, přeci jen jsem jí zdržela.
A kvítka sněženek jen tichounce zlehýnka přikyvovala hlavičkami
Malí bílí poslíčci jara, času na lásku,
především tu nad...časovou.