Zemřel zlatý hlas z Prahy, mnohonásobný Zlatý slavík, nejpopulárnější zpěvák a srdcovka několika generací lidí z naší republiky a několika sousedních zemí. Taková srdcovka, že věří, že byl populárnější než lecjaký státník či prezident. S tím já absolutně nesouhlasím, ale nikomu ten pocit neberu.
Nehodlám se přít, nehodlám vznášet argumenty. Zde rozum nemá místo, zde jde o emoce, ergo o emoce davu. Když čtu a poslouchám ty litanie, nedokážu rozlišit, zda více litujeme pana Gotta, jeho pozůstalé, anebo vlastního, s jeho odchodem jakoby definitivně ztraceného, mládí. Anebo, jak vznesla jedna paní v diskusi pod něčím blogem, jeho údajného spojování generací. Upřímně, mám širokánskou rodinu. Většinou jsme si KG poslechli rádi, ale nikdo jsme ho nevyhledávali a nijak po něm nešíleli. I přesto si nepřipadáme spojení méně. Scházeli jsme se, společně se radovali i smutnili za života pana Gotta a budeme i po jeho odchodu.
Myslím si, že bychom se jeden každý měli naučit přijímat smrt jako přirozené ukončení života. Zejména pak života tak plodného, dlouhého, bohatého a naplněného, jaký Karel Gott nepochybně prožil. Zvláště smrt, která je zjevným vysvobozením od dalšího trápení, bolesti a strachu. A což teprve smrt snovou, tedy ve spánku a v kruhu milovaných. Plakat a truchlit bychom přeci měli nad každým zbytečně a předčasně ukončeným životem, životem, který mohl dojít naplnění, ale nedostal šanci. Tam je, dle mne, zármutek na místě.
V den, kdy jsem se o skonu mistra dověděla, jsem si i já poplakala. Současně jsem ale za něj pocítila úlevu, že už ho nic nebolí a netrápí.
Včera, když moderátorka líčila program posledního rozloučení s KG, pocítila jsem s ním, s jeho památkou, s jeho tělesnými ostatky a s jeho pozůstalými, zejména dcerkami, soucit.
Upřímně, šokuje mne představa davů, které se přijdou rozloučit, budou stát frontu, zahrnou jeho rakev věnci, květinami, svíčkami, pláčem, vydýchaným vzduchem... Davů, které budou omezovat a brzdit dopravu a, s odpuštěním, očumovat jeho rakev. Davů, které se vypraví „na Gotta“ jako zamlada. Davů, jejichž pouhá představa mi, krom vlny nevolnosti, vyvolává vzpomínku na dokumenty o Rudém náměstí a frontách „na Lenina“.
Pokud připustíme, že by měl být nebohý zpěvák uctíván, pak tohle považuji za dokonalé znesvěcení jeho památky.
Ale proti gustu žádný dišputát.
A tak ne, nevydám se do Prahy, ač ji mám kousek. Ani si nepustím TV přenos. Tento způsob loučení zdá se mi poněkud nešťastný.
Namísto toho mu zapálím svíčku a otevřu „okna, aby duše mohla ven“. A časem, až opadne tahle poslední vlna „gottománie“ (nic proti Vám, Karle, Vy za to vážně nemůžete a myslím, že byste tomu nebyl rád), ráda si jeho písničky pustím a zavzpomínám na Karla Gotta mladého, v plné síle.