Už jsem tu byla, ale po přečtení jsem nebyla schopná nic napsat. Lhostejnost lidí je otřesná. Člověk se za ty, kteří neslyší na pomoc, stydí. Ti asistenční psi jsou úžasní. A neuvěřitelné, že si někdo nevšiml, nebo nechtěl vidět, že se chová ten pes jinak.

Dášo, díky za blog.

Třeba se někdo chytí za nos, a příště bude v obraze.

Víte, Marie, já myslím, že s leckým otřásl případ pana Velíška. Ale, jak tu píše kdosi níže, tady přeci snahou pomoci nikdo nic neriskoval. Hlava mi to prostě nebere.

karma Dášo-kéž by se k sobě lidé uměli chovat jako psi-vlastně nechápu jak rčení být jako pes mohlo dostat ten derogativní smysl, když nikdo neumí být tak zlý jako naopak člověk

řekla bych nedostatek sebekritiky lidstva. Je vždy lepší svést chybu na kohokoliv druhého.

Na veřejném místě s provozem lidí každý spoléhá na druhé, a tak nakonec nikdo neudělá nic.

Mám v jistém směru ještě drsnější zkušenost, když se jednou v Bille neudělalo dobře jednomu ze spolučekajících u kasy. Pokladní to vyřešily po svém, ta nejbližší mu přepustila svou židli, kasa se zavřela a zavolala se záchranka. Toť vše, i když mezi nakupujícími mohl být (byl... ne jeden...) někdo, kdo by byl schopný něco udělat, bránily v přístupu k tomu pánovi. Až když se z té židle svezl, a po opakovaném upozornění, že neodcházíme bez placení zavřenou závorou, že chceme pomoct, nás k němu pustily. Ale to už tam skoro byla ta záchranka...

taky síla...

Karma.Opravdu hrozná situace,sledovat procházejíci lhostejné lidi....štěstí,že vše dobře dopadlo

Paní Dášo, co k tomu dodat.....k tomu se ani nic napsat nedá....když jde o blbosti tak jančíme a když jde o důležité věci tak mlčíme

Dášo, moc děkuji za tento článek. Krásně napsáno. :)

Pejsan je můj společník a tyto příběhy potvrzuji,že jsem si vybral dobře..

Mně ten můj (taky zlaťáček) 2x zachránil život, a to bez tréninku. Jsou to nejen sympaťáci, ale i empaťáci

Hodně smutná výpověď o zahleděnosti do sebe některých našich spoluobčanů. Mě se něco podobného stalo dvakrát - jednou jsem vzbudil ožralu válejícího se v trávě co mi ještě skoro vynadal a podruhé starého pána co usnul na lavičce na zastávce u domova seniorů a vypadal tak trochu zhrouceně - ten alespoň za zájem o něj poděkoval.

V popsaném příběhu ale z označení psa muselo být jasné, že to označení nemá pro nic za nic a přesto taková míra lhostejnosti. Tohle přeci není nic rizikového jako je třeba zastat se někoho proti agresorovi tady zachránci nic nehrozilo krom ztráty pár minut.

Já právě také od té doby, co kamarádce zemřela babička tak, že dostala diabetický šok a kolemjdoucí jí překračovali s tím, že si mysleli, že je opilá (1/děs, že nerozpoznali pach acetonu od alkoholu a 2/ i kdyby, i opilec občas potřebuje pomoc), pomoc poskytuji i za tu cenu, že vypadá směšně, že očuchávám ty opilce (oni totiž také často, s ohledem na mizernou stravu mívají diabetes).

Zajímalo by mě, co si ti "kolemjdoucí" mysleli, když viděli někoho ležet na zemi a kolem něj pobíhat psa ve vestičce s nápisem "asistenční pes". Co je třeba ještě udělat, aby jim opravdu došlo, že je někdo v problému?

to jsem si také říkala...co se jim asi honilo hlavou a jak moc bylo důležité to, kvůli čemu se nezastavili.

Opravdu nevím co po přečtení takového příběhu říci? Snad jen že někdy se za některé naše spoluobčany stydím. Z výjimkou toho pána z pejskem, ten zasluhuje nejen osobní poděkování zmíněné paní i ocenění např. od města či policie za příkladný přístup ale i pozvání přinejmenším na pořádnou večeři.